Vždycky jsem si představovala, že můj život bude podobný tomu mých rodičů. Tedy že se vdám, budu mít děti a s mužem spolu zestárneme.
Jenže se to nějak zamotalo. Trochu se pokazil už začátek. Honzu jsem znala krátce, teprve dva měsíce, když jsem otěhotněla. Zatímco já jsem už druhý rok pracovala jako učitelka ve škole, o téměř čtyři roky mladší Honza měl před sebou skoro dva roky studia.
Byt a domácnost jsem táhla já. Honza se buď učil, nebo chodil s kamarády popíjet. Když jsem nadhodila svatbu, pokaždé řekl: „Lásko, až dostuduju a najdu si místo, vystrojíme obrovskou svatbu, vždyť nám nic neuteče!“ Moji rodiče z toho nadšeni nebyli.
Honza už měl jen maminku, která ho očividně nezvládala a místo toho, aby vychovávala ona jeho, vypadalo to u nich přesně naopak.
Dítě nic nezměnilo
Honza ji dirigoval jako malou holku. To se mi moc nelíbilo. Pak se nám narodila kouzelná holčička Anička. Její tatínek z ní měl sice velkou radost, ale jako táta se chovat nezačal.
Pořád se choval jako svobodný puberťák, s ničím mi nepomáhal a coural se bůhví kde. Školu dokončil, až když šla naše Anička do školky a já se mohla vrátit do práce.
„Teď bude všechno jinak, začnu vydělávat. Třeba si pořídíme vlastní byt… Nebo raději dům,“ plánoval. Teda spíše jen sliboval. a já mu chtěla věřit.
Táta na dálku
Nic ale nešlo podle plánu. Můj milý mi připravil jen zklamání. Byt jsem si nakonec pořídila sama s pomocí rodičů a hypotéky.
Honza si sice po čase našel práci v IT firmě, ale po roce odjel na stáž do USA, kde nakonec zůstal několik let, aniž by ho zajímalo, co budeme dělat my dvě doma bez něho.
Manželé jsme nebyli, rozvod jsme řešit nemuseli, na Aničku posílal peníze, a občas dokonce dorazil balík s hračkami. Později s ní byl občas v kontaktu přes Skype.
Chtěl dceru zpět
Během těch čtyř let, co byl v zahraničí, se událo hodně věcí. Honza se nijak netajil tím, že si tam našel přítelkyni. Nejdřív jsem to obrečela, ale život šel dál. Pár známostí jsem měla, ale z mé strany to nikdy žádná velká láska nebyla.
Pak Honza získal dobře placené místo v pražské pobočce americké firmy, u které celé roky pracoval v USA. Vrátil se bez americké přítelkyně. Párkrát jsme se sešli. Už to nebyl ten rozjívený kluk, ale dospělý chlap. A začal si hledat cestu k naší dceři.
Ta mu to moc neusnadňovala. Brala ho jako kamaráda, ale ne jako tátu. Ani jsem se jí nedivila. Vždy jsem tu pro ni byla jen já a zastávala jsem roli mámy i táty.
Zkusil to i na mě
Honza postupoval po kariérním žebříčku firmy, až se z něj stal nějaký ředitel pro střední a východní Evropu. Občas mi zavolal, někdy jsme si vyšli i s Aničkou ve třech na oběd. Pak se zapletl se svou asistentkou a narodila se mu další dcera.
Aničce v té době bylo třináct a těžce to nesla. Sotva našla tátu, musela se o něj zase dělit, a to v pubertě nebylo nic, co by pro ni bylo snadné.
A já se rozhodla k radikálnímu řešení a ostěhovala se i s dcerou co nejdál od chlapa, který mi vlastně dost ublížil. „Jani, je to zvláštní, ale pořád mě to táhne k tobě,“ řekl mi jednou nečekaně do telefonu. Já jsem bohužel celé ty roky cítila totéž.
Honza byl prostě moje osudová láska. Zatímco pro svoji asistentku byl zřejmě jen cestou k dítěti, po kterém na prahu čtyřicítky toužila, ale o manžela nestála a Honzu rozhodně nemilovala. Tak jsme spolu znovu začali chodit.
„Uvidíš, mami, zase se na tebe vykašle,“ komentovala to tehdy čtrnáctiletá Anička. „Já bych tátovi nevěřila,“ uzavřela to. Jenže srdci neporučíš.
Dvakrát do stejné řeky
Po pár měsících přišel s obrovským pugétem. „Jani, vím, že jsi to čekala dřív, ale chtěl bych tě požádat o ruku. Vezmeš mi mě?“ zeptal se a mně se podlomila kolena. Na tuhle větu jsem čekala patnáct let! Manželé jsme sedm let.
Dvakrát do měsíce máme doma i jeho druhou malou Lindu. A máme ji všichni rádi. Je to jeho dítě, které za nic nemůže, a já nechci, aby si tátu užila tak málo jako naše Anička. Ta napřed chvíli trucovala, ale dnes má mladší sestru ráda jako vlastní.
Dnes už naše dcera bydlí sama a my s Honzou si užíváme úplně normální obyčejný život. „Kdybych tak všechno mohl vzít zpátky,“ řekl mi nedávno. „Teprve teď si uvědomuji, že jsem přišel o Aniččino dětství a dlouhé roky s tebou…“
Jana B. (56), Zlín
