Po matčině smrti jsem šla do jejího bytu. Za okno usedla bílá holubice. Když jsem si ji vzala na ruku, zjistila jsem, že v jejích očích je něco známého.
Matčin odchod byl nečekaný. V životě by mě nenapadlo, za jakých okolností zemře. Celý život se o sebe starala. Dbala na zdravou výživu. Vždycky hodně sportovala. Nepila alkohol, nekouřila. I přesto onemocněla agresivní formou leukémie.
Léčba nezabírala
Když začala bezdůvodně hubnout a byla často unavená, zašla k lékaři. Tam se dozvěděla drsnou zprávu. Po kolečku vyšetření jí lékař sdělil neúprosnou diagnózu: „Trpíte agresivní formou leukémie.“ Ani jedna z nás nevěděla, co se bude dít.
Maminka okamžitě podstoupila léčbu, která ale nezabrala. Krevní destičky, které byly mamince podávány, tělo nepřijímalo. Dále chřadla a já se bála toho nejhoršího. Maminka byla unavená už jen z toho, že je. Ležela odevzdaně v posteli a nebyla ničeho schopna.
Její stav se rapidně zhoršoval. Musela být uvedena do umělého spánku. Pomalu jsme si nestihly nic říct, jak šly věci rychle. Dva dny po uvedení do umělého spánku zemřela. Byl to ten nejčernější den v mém životě.
Slabá útěcha
Nedokázala jsem pochopit, jak to šlo všechno tak rychle. Dva měsíce zpět byla ještě veselá, pracovala na své zahrádce a měla se čile k světu. Věděla jsem, že nemá smysl truchlit.
Uklidňovala jsem se tím, že už ji nic nebolí a že je určitě tam, kde jí je konečně dobře. Pohřeb byl pro mě velmi náročný.
Matčiny oči
Tři dny po pohřbu jsem šla do jejího bytu zalít květiny. Bylo mi smutno. Ulehla jsem do její postele a se slzami v očích vzpomínala. Mohla jsem tam ležet dvě hodiny. Pak jsem uslyšela klování zobákem na okno. Zvedla jsem hlavu k oknu, kde seděla bílá holubice.
„Co chceš?“ Vstala jsem a otevřela okno. Holubice udělala dva kroky ke mně. „Ty jsi ale krásná,“ pronesla jsem a natáhla k ní ruku. Podívala jsem se jí do očí a zahlédla v nich něco známého. Barva jejích hnědých očí mi připomínala ty matčiny.
Holubice byla velmi přítulná. Rozevřela jsem dlaň a ona na ni usedla. Hlavičkou se mi třela o ruku. Sedla jsem si s ní na postel a tiše k ní promlouvala: „Copak po mně chceš?“
Poslední pohled
Holubice pohlédla na noční stolek, kde stála moje fotografie s maminkou. Nahlas už jsem neřekla nic, ale uvnitř jsem cítila, že ta holubice není obyčejná. Lehla jsem si na postel. Usnula jsem až k ránu. Vzbudil mě třepot křídel.
Holubice seděla na parapetu a chystala se odletět. Naposledy se na mě podívala, pokývala hlavou a odletěla. Komukoliv to řeknu, nikdo mi nevěří, že by to mohla být maminka. Ale já jsem o tom přesvědčená.
Iva N. (56), Znojmo
