Důvěřovala jsem jí a se vším se svěřovala. Byla na mě milá a vstřícná. Nikdy by mě nenapadlo, že mi do očí lže a vůbec jí to nepřijde divné. Prý je to úplně normální!

Mně její lhaní normální nepřipadalo. Kdyby se snad jednalo o nějaké prkotiny. Třeba cenu za šaty, kterou nadsadila rovnou o tisíc korun! Mohla bych to brát, že si vše jen přikrášluje, aby byla zajímavější.

Vždyť i já si občas něco vybarvím veselejšími barvičkami nebo manželovi zalžu o ceně, aby mi nevyčítal, že moc utrácím. Ale nikomu tím neubližuji.

Bylo mi jí líto

Také vždy doma tvrdím, že šaty nebo třeba parfém, který jsem zakoupila, byl ve slevě. Ale jde čistě jen o jeho zdraví, aby z mých výhodných nákupů nedostal infarkt. On je to totiž dost velký šetřílek. Ale takový byl vždy na všechny, včetně sebe.

Nedělal rozdíly. Peníze, dle jeho představ, mají pěkně ležet uložené někde v bance a odpočívat tam na horší časy. Kamarádka Božena byla vždy tak trochu šedá myška. Žila si sama pro sebe.

Manžela ani děti neměla a já se s ní začala bavit vlastně z lítosti, když nastoupila k nám do podniku. Nikdo si jí totiž nevšímal. Vlastně kolegové skoro předstírali, že neexistuje. Bylo mi to za ně trapné. Co to do nich vjelo?

Tak jsem jí nabídla, zda si nechce při obědě v závodní jídelně přisednout k mému stolu. Úplně se rozzářila. Měla jsem radost, že ona má radost. Časem jsme se sblížily.

Svěřovala jsem se jí

Měla jsem tehdy nějaké trable s manželem, dokonce jsem ho podezírala z nevěry, tak byla první a jediná, komu jsem se svěřila. Pohladila mě po ruce a hned pro mě měla slova útěchy. „Neblázni! To by tvůj manžel nikdy neudělal.

Zkus si s ním o všem promluvit na rovinu. Lepší než se zbytečně užírat pochybnostmi!“ radila mi a já souhlasila. Samozřejmě všechno popřel a snažil se být ke mně vstřícnější. Dokonce mi přinesl kytku, což bylo dle mého opět dost podezřelé.

Kytky zásadně nekupoval, bylo to prý zbytečné utrácení peněz. Čekala jsem od Boženy opět nějaké to slůvko útěchy, ale tentokrát jen pokrčila rameny.

Schválně mě strašila

Prý na vlastní oči viděla mého muže, jak se po náměstí vede s jinou. A vypadalo to na silnou známost, žádná procházka se známou či tak. A hned ji vypodobnila: „Byla o dost mladší a taky o hlavu vyšší. Měla totiž hrozně vysoké podpatky.

Ale na to chlapi letí, no ne?“ řekla a mně se málem podlomila kolena. Tak tohle bylo vážné. Už jsem se jí na nic neptala a doma hned na manžela udeřila. Vysmál se mi. Byl totiž od rána do večera mimo město a minulý den taky.

Mluvil pravdu, dokonce mi to předem hlásil, ale já na to v tom rozrušení zapomněla. „Že by si ho Božena s někým spletla?“ přemítala jsem v duchu, ale byla jsem si téměř jistá, že k tomu nemohlo dojít. Můj muž byl hodně vysoký a hubený.

Měl výraznou pleš a takovou nezaměnitelnou chůzi. Často jsme o tom s Boženou, samozřejmě v dobrém, mluvily. Ona říkala, že chodí jako čáp, a já se tomu smála.

Zmocnilo se mě zoufalství

Teď se na mě Božena uculovala, jako by se nic nestalo. Potom vyrukovala s další novinkou. Prý slyšela, že mě možná propustí pro nadbytečnost! Ale nemám chtít vědět, od koho to ví. Je to prý děsně tajné! Ta zpráva mě úplně vykolejila.

Rozbolela mě hlava a žaludek. A také se mi zablokoval krk. Tak jsem to měla vždycky. Lékař mi tvrdil, že moje problémy jsou psychosomatického původu. Doma jsem se svěřila manželovi a chtěla řešit, co bude dál. Mám si už teď shánět nějaké místo?

Nebo jít na pracovní úřad a čekat, jak se věci vyvinou. Nevěděla jsem. Kde si budu v mém věku shánět místo? A pokud něco seženu, budu si zvykat na jiné lidi, jiné prostředí… Cítila jsem, že na tohle už nemám. Že to nezvládnu!

Manžel mě chvíli utěšoval a potom přede mě postavil jednu štamprličku. „Víš, co si myslím? Že ta tvoje povedená kamarádka lže. Že si tě jen vychutnává a tajně se raduje z tvého neštěstí. Jdi se zeptat šéfa!“

Konečně jsem měla jasno

S úžasem jsem k němu vzhlédla. Stál totiž nad mým křeslem, v kterém jsem se choulila do klubíčka. Měl pravdu. Proč mě něco tak jednoduchého nenapadlo? Jsem to ale vážně popleta! Šéf se na mě usmál a zatvářil se překvapeně. Nic takového nechystá!

Ani ho to nenapadlo. Dokonce mi nabídl kávu a mile se mnou promluvil. Ani jsem netušila, že dokáže být tak empatický! Udělal si na mě čas, kterého měl jistě poskrovnu. Cestou od něho jsem se téměř vznášela.

Vše jsem vyklopila Boženě a čekala, že bude mít z mého štěstí radost. Ona ale vypadala, jako by rozkousala šťovík. Kysele! „No tak to byl asi drb.

Ale nemysli, oni tě stejně propustí, vždyť ani neumíš pořádně na počítači,“ řekla škodolibě a otočila se ke mně zády. Vyplula z místnosti jako nějaká královna. Najednou jsem ji už neviděla jako chudinku, šedou myšku. Spíš intrikánku, která nepřeje nikomu nic dobrého.

Nebyla jsem na ni sama

Zmýlila jsem se v ní, a to opravdu hodně. Seděla jsem za tím svým stolem a bylo mi do pláče. Jak jsem mohla být tak naivní? Nejraději bych se neviděla! Najednou se nade mnou sklonila jedna z mých hodně mladých kolegyň. Taková moc hezká slečna.

Nebyla to žádná moje kamarádka. Ale vždycky jsme se přátelsky pozdravily a usmály se na sebe. Teď mě oslovila a schválně hodně hlasitě: „Tady někdo závidí, co? To to trvalo, než jste ji prokoukla!“ Ostatní se rozesmály.

Všechny jsme totiž seděly v takové té hale, kde má každý psací stůl a minimum pracovního prostoru. Sotva se mi tam vešla jedna kytka, abych byla trochu od všech oddělená. Ta hlasitá hláška mě udivila. Slečny s námi staršími moc nekomunikovaly.

Měly prostě jiné starosti i zájmy a taky hodně práce. Na nějaké velké vybavování prostě nebyl čas. „Jak jsem stará, tak jsem naivní,“ vzdychla jsem a kolegyně se znova rozesmály. My jsme to o ní věděly dřív, než přišla.

Dřív se tomu říkalo tamtamy, dneska to řeší esemesky,“ přidala se další kolegyně. Tázavě jsem se na Boženu, na tu nenápadnou šedou myšku, která se právě vracela s dortíkem v ruce, zadívala. Konečně mi všechno došlo, co už všechny nejspíše dobře věděly.

Byla to taková pozorovatelka, která nikomu nic dobrého nepřeje. Dokonce jí přišlo normální lhát mi a podvádět. Muselo jí to dělat dobře, že někoho uvádí do rozpaků a nejistoty.

Možná už hledá další oběť

„Je to pravda, Boženo, závidíš mi?“ zeptala jsem se jí a ona jen tak lehce pokrčila rameny. Zatvářila se, jako by jí bylo všechno jedno. Potom vstala od stolu a na odchodu řekla: „Co bych ti asi tak mohla závidět?

Já mám všechno a ty jen jednoho ubohého manžela a děti. Já si mohu jezdit po světě a ty škudlíš na novou pračku. Prosím tě, vzpamatuj se!“ Vyplula z místnosti a naší halou se rozezněl znova veselý smích.

Rozhlédla jsem se po všech těch rozesmátých tvářích a pocítila takové prchavé štěstí. Měla jsem rodinu, děti a nyní i kamarádky, dobré kolegyně. Co se budu rozčilovat kvůli jedné závistivé potvůrce? Společně jsme jí ukázaly, že si z ní nic neděláme.

Najednou už neměla s kým se posadit na kávu, s kým si popovídat. Odtáhly jsme se od ní úplně všechny. Nevydržela to ani měsíc a na vlastní žádost odešla. Jen doufám, že si na novém pracovišti nenajde další důvěřivou oběť!

Libuše S. (61), Sušice