Ti, kteří věří na převtělování, říkají, že stačí někoho vidět a hned poznáte, že jste se museli potkat už někdy v minulosti. Dnes vím, že je to pravda.
Vždy jsem věřila, že už jsem kdysi na tomto světě byla, ale v jiné podobě. Svého přítele Vojtěcha znám totiž z minulých životů! Už v dávné minulosti jsme se milovali, ale naší lásce nebylo přáno. Zdá se vám to nemožné?
Vztah mi chyběl
V pětačtyřiceti letech jsem se rozvedla. Důvod ukončení našeho manželství s Karlem byl z rodu těch obvyklých: můj manžel se zamiloval jinde, do mladší, a celé ty roky, co jsme byli spolu, prostě hodil za hlavu. Dcera Jitka žila ve Vídni, kam se provdala.
Měla jsem sice dost kamarádek, ale přesto jsem se cítila sama. Chyběl mi partner, protějšek, to krásné napětí ve vztahu. Zkrátka porozumění, vzájemná opora, láska. Na to, abych někoho usilovně hledala, jsem ale nespěchala. Přišlo to pak samo.
Byla jsem toho dne navštívit svoji sestru Alenu v Rakovníku. Jela jsem vlakem. Myslela jsem, že u sestry přespím, takže jsem si koupila jízdenku jen tam.
Ukázalo se však, že Alena řeší nějaké problémy s manželem a spát tam by tedy nebylo moc vhodné, takže jsem se ještě ten samý večer vracela zpátky.
Přemýšlela jsem, odkud se známe
Stála jsem u pokladny na nádraží, když se můj pohled střetl s mužem zhruba mého věku. Seděl na lavičce a díval se na mě. Připadal mi hrozně moc povědomý, jen jsem si nedokázala vzpomenout, odkud ho můžu znát.
Koupila jsem si jízdenku a stále jsem z toho muže nemohla spustit oči. Díval se na mě stejným pohledem jako já na něho. Také to vypadalo, že pátrá v paměti, kdo jsem.
Pocházel ze stejného města
Přišel ke mně, pozdravil mě a za chvíli už jsme tu záhadu řešili společně. Jmenoval se Vojtěch, což bylo divné, protože jsem nikdy žádného muže toho jména blíž nepoznala.
Byl také z Berouna, takže mohlo být docela dobře možné, že jsme se párkrát zahlédli někde ve městě, buď v nějakém obchodě, nebo třeba na poště či na úřadě.
Cestovali jsme vlakem společně a domluvili jsme se, že v pátrání, odkud se známe, budeme pokračovat spolu. I když jsme na nic nepřišli, jeden výsledek to naše setkání mělo. Vojtěch byl rozvedený jako já a momentálně také bez partnerky.
A protože jsme si tak bezvadně rozuměli, stali se z nás přátelé a později také milenci.
Pátrali jsme v minulosti
I nadále jsme se s Vojtou v rámci našeho vztahu často trápili záhadou, kde jsme se mohli potkat, ale nedařilo se nám ji rozluštit. Probrali jsme naše životy hodně dozadu, ale nenašli jsme vůbec žádný spojovací bod.
Nijak nám to ovšem nebránilo v tom, abychom si navzájem užívali své přítomnosti. Oba jsme rádi cestovali, takže jsme podnikali i různé výlety. Jeden z nich jsme si naplánovali do Olomouce, kde jsem kupodivu ještě nikdy předtím nebyla.
Tam jsme si i zajistili nocleh. Procházeli jsme odpoledne historickou částí města, když jsem náhle cítila, jak se celá chvěji. Chytila jsem Vojtěcha za ruku a řekla mu, že to tady znám až moc dobře.
On se na mě podíval a viděla jsem, že má ten samý pocit jako já. Záhada se tím ještě prohloubila.
Napadlo ho úplně to samé!
Večer, když jsme už byli v hotelu, mě napadla jedna šílená věc. Co když jsme se nesetkali v této podobě, v jaké jsme nyní, ale třeba někdy v minulých životech? Nevěděla jsem, jak bude Vojtěch reagovat, když mu tu otázku položím.
Váhala jsem, zda to udělat, ale nakonec jsem si řekla, proč ne. Vojtěch se nedal do smíchu ani si nezaťukal na čelo, naopak přiznal, že o tom už také několikrát vážně přemýšlel.
Zajímavý sen o minulosti
Té noci se mi v hotelu zdál zvláštní sen. Odehrával se někdy v dávných dobách a já jsem patřila k vyšší společnosti, zatímco Vojtěch byl obyčejným řemeslníkem. Byli jsme do sebe velmi zamilovaní, ale naší lásce nebylo přáno.
Utekli jsme spolu, jenže nás dostihli, Vojtěcha zatkli a uvěznili. Co bylo dál, jsem netušila, protože jsem se probudila.
Už kdysi jsme se milovali
Vyprávěla jsem pak ten svůj sen Vojtěchovi a on na mě hleděl s otevřenou pusou. Pak mi začal doplňovat věci, které jsem ve snu viděla jenom já. Pochopili jsme, že se nám oběma zdálo totéž.
Jak je to možné, nevím, ale pro nás to byl poslední důkaz, že jsme už žili v jiné době a v jiných tělech, že jsme jeden druhého znali a že jsme do sebe byli už kdysi velice zamilovaní.
Věřím, že jsme si souzeni
Nedozvím se asi, jak to s námi tenkrát dopadlo, vím ale, proč jsme si s Vojtěchem od začátku tak blízcí. Ten pocit blízkosti přetrvává i dnes, po více než dvaceti letech vztahu a vím, že nikdy nezmizí.
Možná se znovu objeví, až se oba setkáme někdy v budoucích životech! Já tomu totiž věřím. Když jsou si dvě duše souzené, cestu k sobě si najdou vždycky.
Zdena S. (62), Beroun
