Vždycky jsem chtěla velkou rodinu. A to se mi povedlo! Jen to bylo trochu namáhavé, když jsem se dvěma kluky osaměla, protože manžel měl havárii.

Když jsem se dostala do puberty, bylo se mnou k nevydržení. Máma říkala, že jsem dítě z divokých vajec. A také, že se nejspíše nikdy neusadím, že budu taková ta ztřeštěná ženská jako naše protivná sousedka.

Jenže ta si domů léta vodívala chlapy a celému baráku byla podzřelá až odporná. Ale já taková být nechtěla. Kluky jsem tedy proháněla, ale já přece hledala. Toho pravého.

Naštěstí jsem ještě měla mámu

Jak jsem byla po pátém pokusu u cíle, zklidnila jsem se, až se máma lekla, že jsem snad nemocná. Možná, že jsem byla, ale láskou. Vojta byl mojí láskou na celý život. Kdo mohl tušit, že to bude tak krátké. Tak šíleně krátké!

Když byly dvojčatům, Petrovi a Pavlovi, čtyři roky havárie mi Vojtíška vzala. Zhroutila jsem se a bylo štěstí, že jsem ještě měla mámu. Půl roku jsem byla jako mátoha. Máma se mi starala o děti, a když odcházela, vždycky říkala: „Dneska je to naposledy!“

Na nohou

Těch dnů naposledy byla spousta. Nenechala mě ve štychu a dokázala mě postavit na nohy. Fungovala jsem, jako když nahodíte motor. A pak se zase rozjela. Smutek z té ztráty zůstával, ale měnil se na směsici krásných vzpomínek.

Žal odcházel, protože kluci potřebovali péči, vrátila se mi ta síla, kterou máma potřebuje. Pomalu jsem se dostávala do stavu člověka, který přestál to hrozné a míří dál. Pochopila jsem, že ke všemu potřebuji chlapa.

Spolehlivého chlapa, který za mnou bude stát ve všem. Kde takového hledat? Kluci už začali chodit do školy a tam jsem se potkali s Josefem. Doprovázel svoji dceru Renátku. Blonďaté stvoření k zulíbání.

Byl mi stále blíž

Neměli to jednoduché. A to mě navedlo na další cestu. Josef po rozvodu dostal dcerku do péče. Asi měl soud důvod, proč matku Renátky odstavil. „Chlastala první ligu,“ vysvětlil mi smutně. Neptala jsem se ho, proč to všechno.

Představila jsem si, že by se někdo šťoural v mých bolístkách. No, to ani náhodou! Josef byl rád, že se neptám, že nepátrám. Pořád jsme si jen báječně povídali, ale já začala cítit, že si mě Josef čím dál víc přitahuje k sobě. Vším, co říkal, co dělal, uměl, jak se staral o dcerku.

Zase mám rodinu

Četná setkání vyústila nakonec logicky v to, že jsme se sblížili natolik, že mi vyznal lásku. Takovým zvláštním způsobem, řekl mi, že ze mne čiší jistota, kterou dosud nepoznal. Nevěděla jsem, co na to říct. Ale nepátrala jsem po tom.

Josef se ukázal jako spolehlivý chlap a kluci si s ním užili dost legrace na to, aby ho přijali. Neříkali mu tati ještě dva roky a pak to zlomil Pavlík. Péťa se hned přidal a já měla pocit, že jsme rodina.

To jsou moje děti

Když se přede dveřmi objevila Josefova bývalá, nevěděla jsem, co mám dělat a co říct. Ani se neptala a vrazila dovnitř. Cítila jsem z ní alkohol a věděla jsem, že nastanou problémy.

Josef byl ještě na služební cestě a já tak musela čelit jejímu podivnému výslechu. Upozornila jsem ji, že není zvaná a že ji v bytě nechci. Nevnímala mě, jen se rozhlížela, kde jsou děti.

„Kde jsou moje děti?“ zaječela a já byla ráda, že kluci jsou na kroužcích a Renátka v baletní přípravce. „To jsou moje děti!“ křičela a já se té osoby začala trochu bát. Doufala jsem, že děti se někde zpozdí, za což bych jim jinak vyhubovala.

Několikrát se už kluci zdrželi s kamarády a Renátka se zapovídala se spolužačkou, která si na rodičích vyprosila pejska. Od té doby Renata snila o mazlíčkovi, ale nějak jsme neměli pro to ještě pochopení. Vždyť kdo by se o něj staral?

Já jsem v práci, Josef po služebních cestách, děti ve škole a na kroužcích. To Renata uznala, nechtěla, aby zvířátko trpělo.

Nebylo, o čem debatovat

Naštěstí se Josef ze služební cesty vrátil dřív, než plánoval. Odpadlo mu nějaké jednání, a tak spěchal domů. Tak jako kdysi Vojta. Já si na prvního manžela vzpomněla právě teď. Vždycky se objevil, když jsem ho nejvíc potřebovala. Byl to takový můj zachránce.

Josef tohle netušil, ale na tu roli navázal. Jakmile spatřil, kdo to je v našem bytě, mírně řečeno, se zarazil. Pak se naježil skoro jako pes obranář. Ale naprosto klidným hlasem vyzval svoji bývalou ženu, aby okamžitě odešla.

„Kde jsou moje děti?“ ječela jeho bývalka. „Ale ty nemáš žádné děti,“ řekl Josef tvrdě. „Prochlastala jsi šanci být jejich máma! A podle soudu se k nim ani nemáš přibližovat. Ten poslední incident si snad pamatuješ. Mám zase volat policii?“ pokračoval neústupně.

Zase jsme spolu

Nechtěla odejít. Dokonce si demonstrativně sedla do obýváku. Mohli mě omývat, když jsem spatřila ty její zablácené boty na čisté podlaze. Josef však byl neústupný. Stoupl si před ni.

„Jednu rodinu jsi mi zničila, druhou tě zničit už nenechám!“ Jak já ho mám za ta slova ráda. Mám chlapa, který brání moji rodinu! Jenže bývalka se nemínila hnout. A tak Josef udělal, čím vyhrožoval. Zavolal policii. Věci pak nabraly rychlý spád.

Přijela opravdová policie, ne ti městští strážníci, kteří by snad ani neuděli bububu. Milou paní z bytu vypoklonkovali. Právě včas, protože děti se za chvíli vrátily domů. Bály se, že budu hubovat. Ale já je objala.

Věra V. (68), Karviná