Jako dítě jsem utrpěla ošklivé popáleniny na obličeji. Myslela jsem si, že jsem ošklivá a že nikdy nepoznám lásku…

Když mi bylo devět let, hrála jsem si s partou stejně kamarádů v lese. Chodili jsme tam do opuštěného rozbořeného domu. Jednoho dne jsme se rozhodli, že si tam uděláme ohýnek.

Plameny kolem mě

Klukům nešel rozdělat oheň, a tak nalili do ohniště urychlovač hoření. Ani jsem si nevšimla, že tam kluci hodili zapálenou sirku. Všechno se to seběhlo neskutečně rychle. Matně si na to vzpomínám. Rána a plameny.

Najednou mi hořely vlasy a cítila jsem pach spáleného masa. A pak už si nepamatuji vůbec nic. Nastalo hrobové ticho a tma. Probudila jsem se v nemocnici napojená na hadičky. Od rodičů jsem se dozvěděla, že mám těžce popálenou tvář.

„Jitunko, jsi po operaci,“ hladila mě maminka po ruce. „Všechno bude dobré, zlatíčko,“ ujišťoval mě tatínek. Ale nebylo.

Děsila jsem sebe i jiné

Když jsem byla v pubertě, nemohla jsem se na sebe ani podívat do zrcadla. Nechtěla jsem ani chodit mezi lidi. Nevěřila jsem, že se mi nebudou spolužáci posmívat.

V každém pohledu jsem hledala nějaký výraz hrůzy z mé ošklivosti. Malé děti se mě na ulici vždycky lekly. Připadala jsem si jako stvůra.

Přijala jsem samu sebe

Docházela jsem k psychologovi a za několik let jsem dokázala přijmout samu sebe. To bylo mé největší vítězství. Přestala jsem si na tvář nanášet tolik krycích emulzí a zapracovala na svém sebevědomí.

Hodně mi pomohlo si uvědomit, že nemám žádné jiné zdravotní komplikace a někteří lidé jsou na tom mnohem hůř. Hodně sil mi dodal také internet a příběhy lidí, kteří po úraze přišli například o nohu, a přesto nepřestali žít aktivně.

Myslím, že toto byl začátek mého psychického uzdravení, které mi dopomohlo k osobnímu štěstí. V knihovně, kde pracuji, jsem potkala Luboše.

Byl moc sympatický a choval se ke mně mile, ale zpočátku jsem si vůbec nepřipouštěla, že si se mnou povídá proto, že se mu líbím.

Našla jsem lásku i štěstí

A když mě jednoho odpoledne pozval na rande, nic jsem si od toho neslibovala. Ale časem se ukázalo, že k sobě my dva prostě patříme. Dnes jsme už dvacet let manželé, máme spolu jednu dceru a já jsem moc šťastná.

A Lubošovi věřím, že myslí upřímně, když mi říká, že jsem krásná. A někdy, když se na sebe dívám do zrcadla, tak tomu začínám i věřit.

Jitka M. (54), severní Čechy