Kvůli alkoholu jsem přišla o vše. O manžela, syna i rodinu. Zbyla mi jen ta láhev, a tak jsem v ní utápěla život. Nikdo další v něm nebyl.

Můj příběh je velmi intimní. Odkrývám tím svoji temnou minulost. Před několika lety jsem stála na životní křižovatce. Propadla jsem alkoholu.

Ten mi sebral manžela, dítě a v neposlední řadě rodiče, kteří nade mnou zlomili hůl. Už jsem neměla nic. Jediného přítele, který by mi řekl: „To zvládneš.“

O všechno jsem přišla

Každý se ode mě držel dál. Po několika eskapádách jsem musela dát syna k rodičům, protože jsem se o něj nedokázala postarat. Neměla jsem práci. Jen ten zpropadený alkohol. Měla jsem pocit, že on mi rozumí.

Vždycky, když jsem se napila, jsem se na malý okamžik cítila o něco lépe. Dokázala jsem lépe snášet samu sebe.

Myšlenky na smrt

Svého času jsem nevěděla, co je za den, jaké je roční období a jak se má můj syn. Ne vždycky byl alkohol přítel. Dokázal mě pěkně svázat a dostat do úzkostí a depresí. Byl to začarovaný kruh, ze kterého vedla jediná cesta.

Často jsem zaháněla myšlenku, že bude nejlepší to celé ukončit. Jen jsem se nemohla rozhodnout, jaký druh smrti si zvolím. Mám skočit z mostu? Oběsit se v lese? Nakonec jsem se rozhodla, že spolykám prášky.

Nastal ten den

Ještě z dob, kdy jsem docházela k doktorům, kteří mi dávaly léky na deprese, jsem jich doma měla zásobu. Jednoho mrazivého rána jsem cítila, že ten den přišel. Posadila jsem se ke stolu a dala si tři panáky na posilněnou.

Nahlas jsem promlouvala k synovi a rodičům. „Vím, že jste to se mnou neměli lehké. Vděčím vám za hodně. Dobře se mi postarejte o syna,“ pokračovala jsem v loučení. Už zbývalo jen pár přátel.

Promluvila jsem ke kamarádce z dětství, která to se mnou vydržela nejdéle. Když už mě nikdo nenapadl, otevřela jsem první plato s léky. „Bude to tak lepší, určitě,“ ubezpečovala jsem se.

Zazvonil telefon

V hrsti jsem měla několik prášků a na stole nalitého panáka. Doufala jsem, že to půjde rychle. Několik dní jsem pořádně nejedla, žaludek jsem měla jako na vodě, respektive na vodce. „Tak se tu všichni mějte,“ zamumlala jsem a chtěla do sebe prášky hodit.

Vtom zazvonil telefon. Bylo to neznámé číslo. Když jsem to zvedla, nikdo tam nebyl. Pro jistotu jsem telefon vypnula a chtěla svoje dílo dokončit. Jenže v tu ránu někdo zabouchal na okno. Vztekle jsem vstala a šla se podívat, kdo to je.

Bydlím v přízemí, takže jsem jen vykoukla ven. Nikdo tam nebyl. Pak někdo zabouchal na dveře. Venku ale opět prázdno.

Znovu od začátku

Když jsem se vrátila ke stolu, ležel tam malý křížek, který jsem roky považovala za ztracený. Vzala jsem ho do ruky a ucítila naději. Prášky jsem hodila do koše a zavolala na kliniku pro alkoholiky. Dnes jsem čistá, už šest let. Syna mám opět u sebe.

Rodina a přátelé mě také vzali na milost. Věřím, že to vyrušení bylo znamení z vyšších míst.

Zuzana H. (50), Náchod