Po letech jsem zjistila, že jsem kvůli dcerám a vnoučatům odsunula svého manžela na druhou kolej. Je ještě čas všechno napravit?

Situace nebyla vůbec radostná. S manželem máme dvě dcery, moje zlatíčka. Bohužel se obě, stejně jako já, rychle vdaly a měly děti. Vždycky jsem pro ně chtěla ten nejlepší život a kariéru. Ale dobře, vybraly si tohle.

Tak jsem jim chtěla pomoci, jak jen to půjde. Rozhodla jsem se postarat o svá vnoučata, což bylo snadné, protože obě holky bydlely nedaleko a měly děti v podobném věku.

Vnoučata na prvním místě

Dohromady mám pět vnoučat, takže opravdu bylo o koho se starat. Abych usnadnila život sobě a především dcerám, přestěhoval jsem se k té nejstarší, která měla největší byt. Věnovala jsem se téměř výhradně svým vnoučatům.

Za manželem jsem chodila jednou až dvakrát týdně, vlastně jen uklidit, navařit a jako obvykle se ho zeptat, jak se má. A protože neustále tvrdil, že je vše v pořádku, domnívala jsem se, že mu toto uspořádání vyhovuje.

Díky tomu jsem se mohla bez problémů postarat o vnoučata. A tak uběhlo téměř dvacet let.

Návrat k manželovi

A teď z domu odešlo poslední z mých vnoučat. Je to, jako kdybych najednou byla nepotřebná. Moje dcera ráda vtipkuje o tom, že je opět mladá a může si s manželem užívat. Ale já?

Během těch let, kdy jsem se zaměřila na své dcery a vnoučata, jsem se zcela odstřihla od manželského života. S povzdechem jsem otevřela dveře našeho bytu, do kterého jsem se před pár dny definitivně vrátila.

Slyšela jsem zapnutou televizi, ale manžel nebyl v obýváku. Seděl v kuchyni a hleděl z okna. „Proč je zapnutá televize, když se na ni nedíváš?“ zeptala jsem se. „Slyším to až sem,“ odpověděl klidně a sklenici s kávovou sedlinou položil do dřezu.

Už tam bylo nějaké špinavé nádobí. To mě naštvalo, tak jsem si pro sebe něco zaremcala a začala to umývat. „Nech toho, miláčku. Já to pak udělám,“ řekl manžel.

Strhla se hádka

Byla jsem rudá vztekem. „Už vidím to tvoje pak. Chovej se tak, abych po tobě nemusela pořád uklízet,“ pronesla jsem naštvaně. „A kdo ti říká, abys uklízela? Ty jsi tady paní domu, ne hospodyně,“ namítl. „A kdo má uklízet a vařit, když ne já?“ zabručela jsem.

Vyskočil ze stoličky a pochopila jsem, že je naštvaný. „Uklidni se. Jsi tady doma, ne ve službě. Nepotřebuji hospodyni, potřebuji jen manželku!“ křičel.

Všechno mi vyčítal

Snažila jsem se něco namítat a protestovat, ale nepustil mě ke slovu. „Vždy buď vaříš, nebo uklízíš. Tolik let ses starala o všechno kromě mě. Chtěl jsem tě obejmout, být s tebou, povídat si.

Všechnu svou lásku jsi věnovala dcerám a vnoučatům, se mnou jsi vůbec nepočítala!“ vykřikl a vyběhl z kuchyně. Pak jsem slyšela bouchnutí dveří. Byl prostě pryč.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším

Cítila jsem se, jako kdyby mě někdo omráčil. Snažila jsem se nějak strávit, co mi řekl. Obviňuje mě, že nejsem dobrá manželka? Jaká drzost! Starý blázen! Vrátila jsem se k mytí nádobí.

Když jsem skončila, seděla jsem v obýváku s šálkem kávy a vrátila se k manželovým slovům. Pořád mi to znělo v hlavě. Co když má pravdu?

Jak mu to teď vynahradím?

Vlastně jsem ho celé ty roky nechala samotného. Neměl si s kým popovídat, a tak není divu, že mou společnost nahradila televize. Stále je zázrak, že si celé ty roky nenašel jinou ženu, ale trpělivě snášel, že jsem pryč. Zřejmě mě opravdu miloval. A já?

Nechala jsem ho jeho vlastnímu osudu! Roky plynuly, ani jsem si nevzpomněla na naše výročí svatby. Najednou jsem se zastyděla a do očí se mi hrnuly slzy lítosti. Promarnila jsem tolik let našeho společného života! Jak to teď napravím? Jak mu to vynahradím?

Nacházeli jsme k sobě zase cestu

Manžel se vrátil večer a beze slova začal připravovat večeři. Tehdy jsem udělala rázné rozhodnutí. Musím to změnit a pokusit se všechno napravit. Věřte mi, nebylo to vůbec jednoduché. Zapomněla jsem, co má rád, co ho zajímá, jaké má zvyky.

Musela jsem ho znovu poznat. Bylo potřeba začít jako před lety. Musela jsem si zvyknout, že v noci chrápe, rozhazuje oblečení po bytě, u večeře pořád mluví. Postupem času to bylo lepší a lepší.

Hodně jsme si povídali, chodili na procházky a já zase zjistila, jaký je můj manžel vtipný a vynalézavý muž.

Oslavili jsme výročí

Do našeho vztahu se pomalu vracela něha a blízkost. Pětačtyřicáté výročí naší svatby se rychle blížilo. Chtěla jsem pro tuto příležitost vymyslet něco speciálního. Věděla jsem, že můj manžel miluje Krkonoše.

Věděla jsem, že musím něco udělat, aby můj manžel viděl, jak moc mi na něm a našem vztahu záleží. Týden před výročím svatby jsem se rozhodla říct mu o svém plánu. Trochu jsem se bála, co řekne.

Nejprve chvíli mlčel a díval se kamsi do dálky, a pak mě, zjevně dojatý, pevně objal a zašeptal několik něžností. V jeho náručí jsem se cítila zase šťastná jako kdysi!

Vážím si každé společné chvíle

Aniž bychom to komukoli řekli, sbalili jsme si kufry a šli hledat naše zapomenuté štěstí. Dcerám jsem napsala jen pár slov o tom, že jedeme na dovolenou. A oba jsme si vypnuli telefony.

Určitě nějakou dobu potrvá, než se zase najdeme a úplně přebudujeme naše manželství. Oba však máme spoustu nadšení a dobré vůle.

Je to skutečný zázrak

Jaké je štěstí, že láska mého manžela nezemřela během všech těch let, kdy jsem ho zanedbávala! Je to skutečný zázrak! Svého manžela mám opravdu moc ráda a chci s ním strávit čas, který nám zbývá, v klidu a ve štěstí.

Petra L. (68), Kolín