Moje dětství bylo příšerné. Nerada jsem chodila domů, nerada jsem zůstávala s kýmkoli z naší rodiny. Máma s tátou se neustále hádali a prali.
Moje o šest let mladší sestra Jitka si vůči tomu vytvořila jakousi imunitu a neustále mě shazovala, protože já se s tím vyrovnat neuměla.
Možná se tak chtěla rodičům hlavně zavděčit, protože jejich hněv na její hlavu potom tolik nedopadal a vše jsem odnášela já. „Ty jsi starší, máš mít rozum,“ končily veškeré naše hádky a následoval výprask nebo minimálně různé zákazy. Jitka se mi potom posmívala, jak jsem to za ni zase schytala.
Pořád se hádali
Kdo by myslel, že alespoň v příbuzných jsem našla zastání, ten by se spletl. Kořeny toho všeho byly mnohem hlubší a pokračovaly už přes několik generací. Chlast, násilí a hrubost byly zkrátka životním stylem této rodiny. Jen já se jaksi vymykala.
Mámina rodina se vždycky hádala o peníze a majetek, který už ani neměli, a každá společná akce skončila brutální hádkou a rozbíjením nádobí. Tátova rodina byla plná alkoholiků.
Pokaždé, když se u nás někdo ukázal nebo jsme jeli k nim, všichni se opili a byli vulgární a agresivní. Nesnášela jsem to.
Sbalila jsem se
Každá taková návštěva byla pro mě čirým utrpením a nerozuměla jsem si bohužel ani s bratranci a sestřenicemi, se kterými naopak skvěle vycházela sestra Jitka. Takže se většinou spikli a vymýšleli, co mi zase tentokrát provedou.
Já jen hledala úkryt, kde bych měla klid. Hned po maturitě jsem se tedy rozhodla, že odejdu, že v tomhle dál nebudu žít. Aniž bych cokoli komukoli řekla, sbalila jsem se, sedla na vlak a odjela na druhou stranu republiky.
I přesto, jak jsem to doma nesnášela, to nebylo jednoduché. Vydala jsem se do neznáma a netušila, co mě kde čeká. Ještě před odjezdem jsem si ale domluvila práci v jednom hotelu, který nabízel jako bonus ubytování. Tím bylo rozhodnuto.
Konečně v klidu
K mému velkému štěstí se nakonec tato volba ukázala jako velmi šťastná. Moji spolupracovníci byli moc milí, a dokonce jsem si mezi nimi našla i lásku. Rozhodně jsem za nimi nejezdila. Ono ani nebylo za čím.
Asi dva roky po mém odchodu totiž máma tátu vykopla z bytu, když zjistila, že ve své oblíbené putyce propil garsonku, kterou ona kdysi dostala od svojí mámy jako část dědictví a o kterou on se měl starat, takže měl klíče u sebe. Tenkrát mi máma volala a snad poprvé se mnou mile mluvila.
Vydírali mě
„Táňo, přijeď domů. Najdeš si tu také práci, budeš bydlet doma a bude všechno v pohodě. Já jsem teď po tom rozvodu nemocná a nemůžu pracovat, ale budu ti pomáhat,“ vábila mě.
Všechno mi bylo jasné, máma jen nechtěla pracovat a potřebovala, aby jí někdo platil byt a staral se o ni. Nemocná nebyla, to mi Jitka přiznala, když projížděla mým městem cestou do Německa za prací.
Samozřejmě se i tehdy ozvala jen proto, že čekala výhodné ubytování u nás v hotelu. Tehdy jsem se rozhodla přerušit s rodinou veškeré kontakty.
Máma mi ještě chvíli posílala ubrečené zprávy, ale nakonec přestala. Nechtěla jsem se do toho všeho znovu zaplést.
Na vlastních nohou
Chtěla jsem žít svůj život daleko od nich, což se mi dařilo. Časem jsme se s mým milým vzali a otevřeli si vlastní kavárnu, která se rozrostla na několik poboček, a opravdu dlouho se nám dařilo.
Sestra se v kavárně ještě párkrát zastavila a čekala, že ji zaměstnáme, ale řekli jsme jí jasné ne. Nakonec se také urazila a byl klid.
Nečekaná návštěva sestry
Dalších asi dvacet let byl klid, dokud se ve dveřích nezjevila Jitka, kterou jsem nemohla ani poznat. Vypadala úplně jinak, obtloustlá, neupravená a za sebou táhla dvě uřvané děti. Připomínala mi mámu, což mě uklidnilo i vyděsilo zároveň.
Sestra očividně v Německu neuspěla a rozhodla se, že bude kopírovat osud naší rozvrácené rodiny. „Nevěřila bys, co mi ten parchant udělal. Nechal mě i děti úplně na holičkách. A na koho bych se měla obrátit, když ne na rodinu, ne?“ ozřejmila mi místo pozdravu.
Když jsem jí odmítla pomoct po tom, co jsem ji skoro dvě dekády neviděla, rozeřvala se na mě přímo v kavárně: „Co ty seš za člověka? Mámu jsi nechala na holičkách a na mě se vykašleš taky? To jsi rodina?“
Zažalovala mě
Vysvětlila jsem jí, že nikoho z nich za rodinu nepovažuju. Že jsme vyrůstaly v příšerném prostředí, ze kterého se dodnes snažím vzpamatovat a že s nikým z nich nechci nic mít. Dívala se na mě vzdorovitě, když odcházela.
Po několika měsících mi přišel dopis s žalobou, že jsem prý svoje kavárny otevřela za rodinné peníze, které měly patřit Jitce a mámě, a ony je chtějí zpět.
Čeká mě boj s vlastní rodinou, o kterém jsem doufala, že ho nikdy nepovedu, ale možná je to ta pověstná poslední kapka, po níž musí pohár přetéct, abych měla konečně klid.
Táňa Z. (55), Plzeň
