Výchova mé dcery to bylo peklo. S pubertou byla ještě nepříjemnější, a utíkala dokonce z domova. Hádaly jsme se denně a hrozilo, že mi ji vezmou a půjde do ústavu.

Mám dvě dcery, kaž­dá je úplně jiná. Starší Věra byla úžasná, hodná holčička, dobře se učila. Zato mladší Markéta byla vždycky neposlušná. Dělala zásadně všechno naopak, než jsem řekla. To se ještě zhoršilo během puberty.

Na všechno mi odmlouvala, věčně se zavírala v pokoji, neměla žádné kamarádky a byla drzá na své učitele. Byla jsem z ní zoufalá, tím spíš, že mi manžel zemřel, když byly holky ještě malé, a tak jsem na výchovu byla sama.

Markétin vzdor vrcholil tím, že čím dál častěji chodila za školu a nijak se tím netajila. To už učitelé nenechali jen tak.

Smála se mi

Byla kontaktována sociál­ka, která zhodnotila, že své dítě nezvládám a půjde do ústavu! To už jsem byla na zhroucení. Marně jsem se dceři snažila domluvit a brečela jsem u toho beznadějí. Smála se mi do očí. Nakonec mi jednoho dne zmizela z domova úplně.

Vzala si jen batoh. Moje srdce tu strašnou psychickou zátěž už neuneslo a skončila jsem v nemocnici. Starší dcera Věra, která už tehdy byla vdaná, byla u mě kaž­dý den. Nejvíce ze všeho jsem si dělala starosti, kde je Markéta, jestli se jí něco nestalo.

Když jsem její zmizení nahlásila na policii, moc velkou snahu dceru najít jsem u nich neviděla. Všichni na mě hleděli jako na neschopnou matku, která má, co „vychovala“.

Životní lekce

Asi je mnoho pravdy na tom, že by měl mladý člověk jít do světa na zkušenou, aby poznal, jak tvrdý dokáže život být a více si vážil domova a rodičů. Nebyla jsem to já, byla to Věra, u koho se Markéta po půl roce objevila. A byla krotká jako beránek.

Její útěk z domova ji změnil. Chvíli prý přespávala v lese v krmelci a toulala se jen tak krajem, pak si našla práci na farmě, kde ale nezůstala dlouho. Nebyla zvyklá pracovat rukama, tak šla jinam. Nakonec uklízela v hospodě za nocleh a stravu.

Tak ji postupně život sám srazil hřebínek. Věra mi ihned volala a líčila do telefonu, jak sestra u ní sedí jako uzlíček neštěstí. „Bojí se jít domů, mami. Říká, že ví, že tě zklamala.“ Ihned jsem sedla do auta a vyrazila za nimi.

Když jsem Markétu uviděla, padly jsme si do náruče. Dlouhé hodiny jsme si pak povídaly a ona souhlasila, že se vrátí do školy. Nemohla jsem uvěřit, že se stal ten zázrak, a ona se učila. Vzala si do hlavy, že půjde na vysokou, aby už nikdy nedělala rukama. A to se povedlo, dnes je z ní inženýrka.

Dana (62), Ostrava