Kamarádky mi syna záviděly. Hezký a bezproblémový kluk s vysokoškolským vzděláním a třemi dětmi. Co víc si přát? Byla jsem na něho pyšná a všude se jím chlubila.
Ale jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že hraje karty o peníze a dluží, kam se podívá. Zprvu jsem tomu nevěřila, a hlavně netušila, jak moc je situace vážná. „No co,“ říkala jsem si. „Tak hraje s kamarády o sirky nebo snad o pár korun. Musí se nějak odreagovat. Vždyť stále jen pracuje, asi potřebuje přijít na jiné myšlenky.“
Nechtěla jsem tomu věřit
Nenapadlo mě, že může za jediný večer prohrát klidně tisíce! Přišla mi to říct matka jednoho z jeho spoluhráčů. Byla zoufalá a prosila mě o pomoc. Prý třeba společně zvládneme to, co se jí samotné nepovedlo.
Vysmála jsem se jí v domnění, že přehání, ale nebylo tomu tak. Později jsem se jí šla dokonce omluvit. Ani manžel mi nevěřil, natož snacha. O manželových problémech neměla do té doby sebemenší tušení. O peníze se prostě nestarala.
Když ale na moje naléhání zkontrolovala výpisy účtů, nestačila se divit. I stavební spoření pro jejich tři syny bylo zrušené! Vše bylo jako zlý sen, který se zhmotnil ve strašidelnou realitu. Jako černý mrak, který se objevil nad našimi hlavami, a ne a ne odplout.
Snacha byla moc hodná
Náš syn Lukáš byl jedináček, protože další dítě se nám na svět nepovedlo přivést. Nesla jsem to tehdy těžce a toužila po dalším. Ale o nějakém cizím, které bychom si osvojili, manžel nechtěl ani slyšet. Prý nebude šidit vlastního syna.
Věnoval se mu, jak jen to šlo, ale Lukáš nebyl stále spokojený. Pořád si domů vodil nějaké kamarády a dával najevo, jak moc mu vadí, že nemá sourozence. Hned po studiích se oženil a pořídil si tři syny.
Snacha byla z pěti dětí, tak brala početnou rodinu jako samozřejmost. Na můj vkus byla ve výchově dost benevolentní. Moji vnuci stále někde běhali venku a v podstatě si dělali, co se jim zachtělo.
Chodili do kroužků, ale takových, dle mého mínění, víc než podivných. Kurz hraní na bubny, hledání pokémonů a další zbytečnosti.
O vnuky jsem měla strach
„Babi, ale nás to baví,“ smáli se mi, když jsem je přemlouvala na hodiny němčiny nebo hraní na piano. Jejich otce jsem jim dávala za vzor, ale oni jen tak obraceli oči v sloup. Prý tomu nerozumím! Ani snacha mi nikdy v tomhle nedala za pravdu.
Byla názoru, že děti mají na výběr právo. Zpětně jsem jí dala za pravdu, ale o vnuky jsem se dost bála. Co z nich vyroste? Tajně jsem jim přilepšovala. Tu nějakou tu stovku, tu sladkost nebo hračku.
Když kluci ve zdraví přežili pubertu, dost jsem si oddechla, že se moje katastrofické vize nenaplnily a stali se z nich slušní lidé.
Pořád mě jen uklidňoval
Nenapadlo mě, že vše, čeho jsem se obávala, mi nadělí můj vlastní syn, kterému táhlo už skoro na pětačtyřicet! „Prosím tě, ty toho naděláš,“ kroutil uraženě hlavou, když jsem na něho udeřila. Zapírat ale nemohl věčně. Přišel požádat o půjčku a potom o další. Trvalo rok, než sám pochopil, že se dostal do maléru.
Prohrál úplně všechno
Dlužil, kam se jen podíval. Úspory byly ty tam, a jeho manželství v troskách. A to vše kvůli kartám, které začaly jako neškodná zábava u pivka v nedaleké hospodě. Páteční hry přerostly časem ve vášeň, které se už nedokázal vzdát.
Vlastně nevím, co by bylo lepší. Karty, nebo nějaká ženská? Obojí by ho stálo majlant i manželství. Ale kvůli ženské by zřejmě nemusel do kriminálu, což mu v případě karet hrozilo. Zastavil totiž byt, na který měl dost vysokou hypotéku, a splátky nehradil.
Neměl z čeho. Kluci se naštěstí odstěhovali z domova, tak o trapných problémech svého otce neměli tušení.
Vše byla jeho vina
Hádali jsme se při každé příležitosti, ale výsledek se nedostavil. Exekutor už kroužil kolem a snacha si sháněla podnájem. „Takhle to dál nejde. Musíme něco udělat,“ kroutil hlavou manžel.
Po jedné z hádek se mu udělalo špatně a syn ho musel rychle odvézt do nemocnice. „Mrtvice!“ sdělil lékař a nad výškou manželova tlaku jen kroutil hlavou. „Další, co našel zdraví asi na hnoji,“ řekl skepticky nějaký sanitář a syn se rozplakal.
Moc dobře věděl, kdo je za ten vysoký tlak zodpovědný. Domů jsme jeli mlčky. Nemohla jsem se na vlastního syna ani podívat. Sbalila jsem tašku se vším potřebným a chystala se zpět za manželem do nemocnice.
Asi jsme ho rozmazlili
„Mami, já to napravím,“ řekl mi Lukáš, ale já mu nevěřila. Takových slibů jsem už slyšela! Už jsem toho všeho měla dost. Tak moc mě zklamal. Tentokrát ale syn nelhal. Pracoval coby účetní a hned si sehnal ještě jedno zaměstnání na večer. To aby měl na dluhy.
S exekutorem se domluvil na splátkách. A svoji ženu šel poprosit o poslední šanci. Trvalo dlouho, než dostal dluhy pod kontrolu. Splácet je bude ještě dlouho. Přes všechnu Lukášovu snahu už na něho pyšná nejsem. Nedokážu pochopit, jak mohl takhle selhat.
Marie K. (66), Turnov
