Mateřská láska je od počátku věků tím nejpevnějším poutem. Vypiplat z dítěte muže a pak ho muset přenechat nějaké jiné, to může být pro matku skoro k nepřežití.

Manžel se upil, když byly synovi, mému milovanému Adámkovi, tři roky. V té době se ze mě stala tvrdá ženská, pochopila jsem, že se se mnou život mazlit nebude a že co si nevydupu ze země, to nebudu mít. Na lásku jsem už nevěřila.

S manželem jsem prožila peklo na zemi, ještě roky po jeho smrti se mi v noci zdávalo, jak k ránu odemyká, zuří, že mu to jde ztuha, rozbíjí, na co přijde, a řve na mě ty nejhorší nadávky. Jak se modlím, aby nevzbudil Adámka.

Zbyli jsme si pak jen my dva, Adam a já, jen my dva proti celému světu. Nevím, čím jsem si to zasloužila, byla jsem pracovitá, poctivá ženská, vzorná hospodyně, dobrá máma. Tak proč já? Co jsem komu udělala?

Svět se proti mně spikl, ukázal mi zatraceně nevlídnou tvář, a kdo by se tedy divil, že jsem rovněž neplýtvala úsměvy?

Musela jsem překonat trauma z děsivého života s agresivním alkoholikem a po jeho smrti se rychle zmátořit, dělat synovi mámu i tátu zároveň, a aby se měl tak dobře jako vrstevníci z úplných rodin, kromě práce na poště si přibrat i několik brigád.

Byla jsem jako soumar. Ale pyšná na sebe i na Adámka. Dělal mi radost.

Dobrý dojem

Vystudoval vysokou školu. Tehdy jsem byla nejpyšnější máma na světě. Žádnou dívku mi během studií nikdy nepředstavil, byla jsem mu za to vděčná. Vidina, že bude po jeho boku stát jiná žena než já, byla pro mě nesnesitelná.

Modlila jsem se, ať se to nestane, ať se věnuje jen práci, ať i nadále bydlí se mnou. S nikým jiným si přece nemůže tak dokonale rozumět, byli jsme jako bratr a sestra, jako dvojčata. Ale přece se to stalo. Jednoho dne ji přivedl a mně se zatmělo před očima.

Věděla jsem, že s ní musím promluvit, snažit se dělat dobrý dojem, zachovat dekorum, ale bylo to tak nepředstavitelně těžké. Dělaly se mi mžitky před očima, špatně se mi dýchalo, divže jsem se neskácela k zemi.

„Je ti něco, mami?“ zeptal se Adámek, topil se v rozpacích. To mě vzpamatovalo a dokázala jsem aspoň říct své jméno. Na úsměv jsem se, myslím, nezmohla. Ať si ta coura nemyslí, že se na ni budu smát, když mi přišla ukrást to nejcennější na světě.

Jako nůž

Ta svatba bylo snad to nejhorší, co jsem zažila, počítajíc v to i roky s alkoholikem. Kradla mi ho před očima, zarývalo se mi to do srdce jako nůž. Co je to za hroznou ženskou? Co na ní můj Adámek vidí?

Byla obyčejná, žádná Claudia Cardinale, žádná Adina Mandlová, jen fádní holka bez jiskry, taková upípaná slečinka, pouhá středoškolačka. Co si bude můj vzdělaný chlapec povídat s pipkou z ekonomky?

Co se tam naučila, psát na stroji a spočítat si, kolik utratila u řezníka? No ano, sesypala jsem se tam, volali záchranku, svatbu jsem sakumprásk zkazila. Ležela jsem na zemi, pak mě Adámek s dalšími posadili na židli a vystavili desítkám vyčítavých očí.

Hosté si něco šeptali, nejspíš že jsem tu veselku zkazila naschvál. Dnes vím, že měli pravdu. Zmocnil se mě takový vztek, že jsem sebou prostě sekla jak malé, vzdorovité děcko, které si v duchu říká: To máte za to! Abyste věděli! Za to, co jste mi udělali!

V nemocnici si mě nechali přes noc na pozorování, ráno mě propustili. Zatelefonovala jsem Adamovi, aby pro mě urychleně přijel. Ale ano, věděla jsem, že je to jejich první manželské ráno a že jim ho ukázkově zkazím. Adam pro mě skutečně přijel.

Byl to vzorný syn a věděl, že jsem mu obětovala celý dosavadní život. A že mi tudíž něco dluží.

Očarovaná

Byla jsem mizerná tchyně. Ta nejhorší. Ale měla jsem těžký život, to mě omlouvá. Nebo neomlouvá? Jmenovala se Mirka, a jak říkám, byla obyčejná, taková šedivá myška. Hubená, ustrašená. Myslím, že se mě bála od okamžiku, kdy mě poprvé spatřila. Byla směšná.

Proč se bát staré babky? Pravda, chovala jsem se k ní nevlídně, povýšeně, mrzutě, bývala jsem k ní nespravedlivá, někdy jsem na ni křičela. Nebydleli u mě, měli vlastní byt.

Ale občas jsme se vídali a často jsem se synem telefonovala a přikazovala mu, aby okamžitě přijel, že mám nějaký problém, třeba rozbitou televizi nebo pračku nebo zdravotní potíže.

Jak říkám, můj vzorný syn jakživ neváhal ani minutu, pokaždé u mě za chvíli zvonil, i když jsem ho odvolala třeba z výletu nebo od nedělního oběda. Za dva roky od svatby se narodilo první dítě, Helenka. A za další rok Matěj.

Úplně mi vyrazilo dech, když jsem se ocitla zas jednou po tolika letech v porodnici a prohlížela si vnučku a potom vnuka. To se nedá vyprávět, to se musí prožít. Ty děti jako by mě očarovaly. Matěj byl celý táta.

Najednou se mi vrátilo mládí a nejhezčí časy, kdy můj syn patřil jenom mně. Všechno to hezké bylo jako zázrakem zpátky.

Po doktorech

Byla jsem hrdá babička, vozila jsem kočárek, chodila s dětmi do parku, půjčovali mi je často a bez zbytečných řečí. Na stará kolena jsem rozkvetla, cítila jsem se spokojená tak, jako už dlouho ne. A děti ke mně přilnuly.

Povídala jsem jim pohádky nebo všelijaké mravo­učné historky, co kdysi povídala moje máma mně, lovila jsem je v paměti, a jakkoli zastaralé byly, měly úspěch. Mirka šla brzy do práce, peněz nebylo nazbyt, a získala ve mně občasnou chůvu a pomocnici.

Pravda, nešetřila jsem, co se týká její domácnosti, kritikou, rozčílilo mě leccos, prach na skříni, koprovka bez chuti anebo skvrnka na Helenčině sukýnce, ale nad dětmi jsem se samou blažeností rozplývala. A pak se to stalo. Rozvod.

Adam si našel jinou a stěhoval se k ní. „Tak to už ty dětičky neuvidíte!“ zděšeně spráskla ruce sousedka. „Ona vám je už nebude půjčovat.“ Krve by se ve mně nedořezal. „Cože?“ koktala jsem. „Přesně to se stalo Vaníčkový z prvního patra,“ objasňovala.

„Mladí se rozvedli a snacha tchyni ze msty oznámila, že vnuka už neuvidí. Chudák paní se z toho div nezbláznila. Chodí po psychiatrech a je na práškách.“

Na dně jámy

Tak to se pode mnou podlomila kolena. Je konec. Nikdy už děti neuvidím. Mirka je dá do školky a mě pošle k čertu. Na Helenku a Matěje budu už jenom koukat přes plot, jak si hrají s dětmi na pískovišti.

Mirka se vdá podruhé a spolu s tím cizím chlapem mě pokaždé odeženou, když budu stát přede dveřmi a škemrat, ať si děti smím aspoň pohladit. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, napadlo mě. Zmítala jsem se na dně té jámy a věděla, že si to zasloužím.

Skončím taky na psychiatrii. Dobře mi tak. Klepala jsem se jako list, polykala prášky od sousedky a sbírala odvahu objevit se u snachy a zjistit, co mě čeká. Byla jsem hluboce přesvědčena, že se mi bude chtít pomstít. Živá duše by se jí nedivila.

Ale už to nebylo možné odkládat. Asi tak potřetí v životě jsem si kápla do čaje po ránu trošku rumu, na kuráž, a vydala se pro ortel. Zazvonila jsem, Mirka otevřela, všimla jsem si, že má uplakané oči.

Taková nejsem

Teď na mě začne řvát, že jsme ji oba zničili, Adam i já, zabouchne dveře a neuvidím děti ani na vteřinu, honilo se mi hlavou. Místo toho řekla: „Pojďte dál, dnes už jdu normálně do práce, děti se těší, že je vezmete do parku.

K obědu ohřejte rizoto.“ Zapotácela jsem se, musela jsem si sednout. „Není vám dobře?“ zajímala se. „Ty se na mě,“ zajíkla jsem se, „nezlobíš?“ Pokrčila rameny: „Děti vás mají rády. Proč bych se měla zlobit?

Vy jste nás ne­opustila, to Adam odešel.“ Rozplakala jsem se. „Bála jsem se, že mi je už nebudeš půjčovat,“ vzlykala jsem a otírala si slzy kapesníkem, který mi dala. „Taková nejsem,“ ohradila se. „Jak bych jim to vysvětlila?

Pokaždé se na vás těší.“ To už obě přiběhly, pověsily se na mě a prosily, abych je vzala na hřiště. Nedívala jsem se na ně, ale na Mirku, a usmívala jsem se navzdory slzám. Když jsem ji pak cestou do dětského pokoje míjela, chtěla jsem jí říct, že ji mám ráda.

Nenašla jsem k tomu odvahu, tak jsem ji aspoň poprvé v životě pohladila po vlasech.

Bohunka (69), Český Těšín