Po letech jsem se setkala se svojí studentskou láskou. Z nespokojeného manželství jsem odešla a nelitovala. Dnes jsem opět šťastná.

V sedmnácti letech jsem začala chodit s Jindrou, byl to nejhezčí kluk ze školy. Mé kamarádce se samozřejmě líbil taky.

Když jsem strávila tři týdny po operaci slepáku v nemocnici, řekla mi Klára, že Jindra balil nějakou holku z prváku, prý je viděla, jak se líbají. Tak jsem se na Jindru naštvala a začala ho ignorovat. Když si se mnou chtěl promluvit, řekla jsem, že není o čem.

Tak náš vztah skončil. Později jsem se dozvěděla, že si to kamarádka vymyslela. To už jsem ale chodila s Josefem.

A byla svatba!

Pepa byl můj první kluk, co se týká intimních záležitostí. Byla jsem do něj zamilovaná, myslela jsem, že to je ten nejlepší mužský, jakého jsem mohla potkat!

Já nezkušená, devatenáctiletá holka a on chlap před třicítkou, který se už chtěl oženit a založit rodinu. Máma mi to rozmlouvala, ale já si nenechala radit, a tak byla svatba.

Konečně se dočkal syna

Brzy se narodila Janička. Nemohu říct, že by byl Pepa špatný chlap a táta, ale byl děsný pedant na všechno. Dokázal domů přinést slušné peníze, chodil na přesčasy, nijak jsme nestrádali.

Když bylo malé přes rok, rozhodl, že bychom mohli mít druhé dítě, prý by chtěl syna. Narodila se další holčička. Josef se o holky staral až pedantsky. Těšila jsem se, že půjdu do práce, až ta mladší bude mít tři roky, ale zase bylo rozhodnuto.

Třetí pokus o syna. Když se narodil Vašík, Josef zářil radostí. To jeho pedantství ho ale nepustilo.

Vážná autonehoda

Tolikrát jsem si vzpomněla na Jindru, sice to bylo tenkrát jen vodění za ruku a sem tam pusa, ale věřím, že Jindra by určitě nebyl takový pedant. To jsem ale nečekala, že se naše cesty ještě setkají.

Pepa se začal chovat divně, na všechno nadával a s ničím nebyl spokojený. A pak přišlo to nejhorší. Můj muž měl ošklivou nehodu, náklaďák, který vyjel z lesní cesty, mu nedal přednost.

Jenom mě pořád sekýroval

Do nemocnice jsem za ním chodila denně. Ale ani tam se ke mně nechoval pěkně, byl tím úrazem asi podrážděný.

Vyžadoval mé každodenní návštěvy, pořád jsem mu musela vypravovat, co je nového, nevěděla jsem, co už mu mám povídat, můj život byla práce a pak návštěva v nemocnici, děti byly na internátě.

Ležel s ním na pokoji

Jednou, když jsem za ním zase přišla, ležel na vedlejší posteli muž, který mi byl povědomý. Byl to Jindra. Josef mě zase osočoval a on ho setřel: „To se nestydíte svou ženu tahle sekýrovat?

Ona chodí do práce, denně si na vás udělá čas, přinese, na co máte chuť, a vám to není dost?“ Manžel se divil, odkud se s Jindrou známe. „To je spolužák z ekonomky,“ odpověděla jsem a pomlčela o tom, že jsme byli něco víc.

Vzpomínky

Za mužem jsem chodila do nemocnice ještě dlouho. Jednou jsem cestou ze špitálu potkala Jindru. „Báro, můžu tě pozvat na kafe?“ zeptal se. Odmítla jsem. Jindra smutně prohlásil, že to je škoda a že na tom není nic špatného, když si jako staří známí popovídáme.

Stejně jsem odmítla. Cestou domů jsem vzpomínala na naše studentská léta a ptala se sama sebe, jaký má asi Jindra život. Pepovi se naštěstí zranění dobře hojila, ale stával se z něho protivný mrzout.

Celé odpoledne spolu

Jednoho dne jsem se zase náhodně potkala s Jindrou. Chvíli jsme se bavili na ulici a já jsem mu navrhla, abychom si šli někam sednout. Dala jsem si skleničku vína a rozpovídala se o Pepovi. „Taky jsem si zažil své, žena mě podváděla,“ řekl Jindřich.

Byl už několik let rozvedený. Až po tolika letech jsem mu prozradila, proč jsem ho tenkrát pustila k vodě, uvěřila jsem raději kamarádce. Strávila jsem s Jindrou celé odpoledne a bylo mi s ním moc fajn. Chtěl se znovu sejít. Váhala jsem a řekla, že mu zavolám.

Moje srdce promluvilo

Josef měl zase svůj den. Pořád mě sekýroval. Rozbrečela jsem se, práskla dveřmi a venku zavolala Jindrovi. Za půl hodiny jsme spolu seděli v příjemné kavárně a zase jsem si vylévala srdce. „Nevím, co mě k němu ještě vůbec táhne, děti odrostly.

Já už to s ním nevydržím. Nebudu dál tolerovat ty jeho slovní projevy a nálady,“ řekla jsem. Jindra mě objal. „Neplakej,“ hladil mě po vlasech. Měla jsem pocit, že mi je znovu sedmnáct a toužím být s ním.

To se mi splnilo o několik dní později, když jsem se po další hádce s manželem, objevila u něho doma.

Byl to osud

Začali jsme se tajně scházet. Můj muž něco tušil a začal být ještě náladovější. Dopadlo to tak, že jsem odešla k Jindrovi. „Doufám, že mi zase neutečeš, když jsme se konečně setkali, po tolika letech.

To není náhoda, ale osud, že jsem v nemocnici ležel na pokoji s tvým mužem, pak to setkání ve městě, ačkoliv jsme se nikdy za ta léta nikde nepotkali. Asi jsme si souzeni.“

Užíváme si radostí života

Naše láska měla pokračování. Josef mi s rozvodem nedělal žádné problémy, došlo mu, že s ním už dál nebudu. Se svou staronovou láskou jsme si užívali života.

Začali jsme chodit do tanečních pro dospělé, pravidelně hrát kuželky a na dovolené jsme chodili po horách. Prostě jsme navázali na našich sladkých sedmnáct, i když nám je už o několik desetiletí víc. Děti říkaly, že jsme jako dvacítky.

Po roce společného bydlení jsme se s Jindrou vzali. Pořád si užíváme radostí života, někdy i bláznivé nápady a Jindra na ně říká, že plujeme proti času. Už i já si říkám, že to musel být skutečně v té nemocnici osud. Že jsem potkala své štěstí.

Bára T. (62), České Budějovice