Domů     Je těžké stát se andělem, někdy si to zkuste
Je těžké stát se andělem, někdy si to zkuste
8 minut čtení

Z rozvodu mě vyléčila až opravdová láska. Znovu jsem se vdala a můj druhý muž byl tak báječný, že jsem se po jeho boku změnila k lepšímu.

Když mě Pavel opustil, nějakou dobu jsem se domnívala, že to nepřežiju. Samozřejmě že mě všichni ujišťovali, že na to se neumírá, že se dám dohromady, že to spraví jenom čas. Byly to jen takové řečičky a zároveň to byla neoddiskutovatelná pravda.

Přežila jsem, ale nad vodou mě, abych pravdu řekla, držely především myšlenky na pomstu. Já se mu strašlivě pomstím, říkala jsem si v duchu. Jen jsem nevěděla jak.

V ono inkriminované období byl Pavel tak neuvěřitelně šťastný, že i kdybych mu na hlavu vylila kbelík močůvky, nevyvedlo by ho to z míry a pořád by se tvářil spokojeně. Vlastně aby ne!

Ve firmě se vyšplhal hezky vysoko a osmatřicetiletou manželku právě včas vyměnil za novější model s vosím pasem a po pás dlouhými vlasy.

Druhou ženu si nastěhoval do zbrusu nové vily ve čtvrti poeticky nazývané V zahrádkách a hnízdili tam spolu ve svornosti jako dvě hrdličky.

Netušili, že si ve vzdálenosti zhruba tři kilometry vzdušnou čarou šeptám: „No počkejte! Strašlivě se vám pomstím.“ Jenomže jak? To jsem tehdy ještě netušila.

Normální táta

Čtyři z pěti intrikánek by mi pochopitelně poradily: „Nepůjčuj mu děcko, to funguje.“ V našem případě by to nefungovalo. Pavel byl tak špatný táta, že o půjčování děcka nestál.

Děcko bylo to poslední, oč by bojoval. Jak smutné. A tak naše holčička vyrůstala prakticky bez táty.

Čas od času ji vyfasoval, nastrojenou jako do plesu v Opeře, a pochlubil se známým nebo ji přivezl ukázat matce, ale kdybych ji zamkla doma a prohlásila, že mu ji nepůjčím a že ji nikdy v životě ne­uvidí, jen by podle mého názoru pokrčil rameny, vrátil se do auta a zmizel z naší ulice i jejího života.

Ani nedokážu vypovědět, jak moc jsem si přála, aby měla Irenka prima tátu, a jak moc jsem si vyčítala, že jsem v této oblasti selhala na celé čáře a normálního tátu jsem nesehnala.

Rvalo mi srdce, když vyprávěla, co všechno kamarádky podnikají se svými normálními táty, zatímco ona žila pouze s neurotickou, zahořklou matkou, snící jen o tom, jak udělat bývalému manželovi ze života peklo.

Po bouřce

Nemilosrdně letící čas udělal z Irenky hezounkou desetiletou slečnu a mě dostal z nejhoršího. Seznámila jsem se v práci s milým, laskavým kolegou, který o mě stál natolik, že se se mnou oženil. Bylo to, jako když se po bouřce vyjasní.

Znovu jsem se naučila usmívat, jezdit na výlety, pít víno proto, že mi chutná, a ne abych se zlila jako doga a zapomněla na rozvod. Čas je vynikající léčitel, zvlášť dá-li se dohromady s láskou. Dušan byl báječný člověk, téměř anděl, prostě dobroděj.

Jednoho krásného dne zatelefonoval Pavel a vyjádřil přání, abychom s Dušanem přišli na návštěvu. „Staré křivdy jsou zapomenuty,“ hlaholil až podezřele přátelsky do telefonu. „Přijďte se na nás podívat.

Rádi vás uvidíme.“ Třískla jsem sluchátkem do vidlice a roztřásla se jako v zimnici. Ten drzoun! Staré křivdy nejsou zapomenuty. Jak bych mohla jen tak pustit z hlavy, že mě opustil s malou dcerkou a utekl za mladší povětrnicí?

To bych si pamatovala i v příštím životě! „Nikam nejdu,“ soptila jsem. Anděl Dušan mě přesvědčil, abychom pozvání přijali. „Je to přece Irenčin táta,“ připomněl.

„Už kvůli ní byste měli konečně přestat válčit a pokusit se spolu dobře vycházet.“ Uvědomila jsem si, že má pravdu jako vždycky. A tak jsme se na tu návštěvu skutečně vypravili, všichni tři.

Prázdný pokoj

S ní, s Hanou, jsem nikdy v životě nemluvila, jen jsem věděla, jak vypadá. Byla mladá a krásná. A během návštěvy zdvořilá a usměvavá. Prováděla nás vilou, a to se ve mně vařila krev. O takovém přepychu jsem si mohla nechat akorát tak zdát.

Skřípala jsem zuby, Dušan mi útěšně tiskl ruku, to mě uklidňovalo. „Usmívej se,“ šeptal. Povedl se mi jen škleb. Pak nám ukázali bledě modře vymalovaný rozkošný pokojíček zařízený bílým nábytkem z Rakouska. „To je dětský pokoj,“ broukla paní domu Hana.

Zvláštní, protože žádné dítě se široko daleko nevyskytovalo. Gauč byl plný plyšáků a hraček a pootevřené okno nabízelo pohled na zahradu s houpačkou, skluzavkou a rozkošným dřevěným domečkem na hraní. Zato tady něco nehrálo.

Otevřela se lahev vína, rozhořel se oheň v krbu, rozhovor vázl. Nešlo si nevšimnout, že v jednu chvíli odešli Hana s Dušanem do zahrady a ona vedla dlouhý a naléhavý monolog. A mně se pak ve vteřině rozsvítilo.

Hana s Pavlem jsou manželé už roky, ale dětský pokoj je stále prázdný. Chtějí Irenku! Chtějí mi sebrat jediné dítě! Vychrstla jsem Pavlovi do obličeje zbytek vína ze sklenice, popadla Irenku, která se spokojeně cpala dortem, za ruku, a utíkala pryč.

To nedovolím!

Byla jsem hysterická, doma jsem křičela a rozbíjela hrnečky na čaj, později jsem musela koupit spoustu nových. Bála jsem se o to nejcennější, o dítě. Irenka ničemu nerozuměla a jen nade mnou vrtěla hlavou.

„Chápeš,“ ječela jsem na ni, která za nic nemohla a můj výlev nechápala, „že o tebe nikdy neprojevil sebemenší zájem a teď mi tě chce ukrást? Aby měla ta jeho… ta jeho flundra konečně dítě! Ale to nikdy! Jen přes mou mrtvolu!

To nikdy nedovolím!“ Dušan mi položil ruku na rameno. „Prosím, neděs ji,“ zašeptal. Zmlkla jsem, neboť jsem zaznamenala, že se Irenka třese. Posadila jsem ji do křesla a zabalila do deky, aby se uklidnila. „Promiň,“ špitla jsem.

„Už nebudu křičet, slibuji.“ Dušan uvařil konvici meduňkového čaje, a když jsem byla zase relativně příčetná, povídá: „Nikdo ti nechce Irenku ukrást. Jen by rádi, aby tam občas zašla nebo třeba i přespala.

Pavel konečně pochopil, že by se jako táta měl polepšit. A Hana je opravdu moc smutná, děti si přála. Irenka by tam měla ráj, vždyť jsi viděla ten pokojíček.“ Zuřivě jsem vrtěla hlavou:

„Takže mám úplně zapomenout, že mi odloudila manžela, že moje jediná dcera Irenka vyrůstala kvli těm dvěma bez táty, že jsem byla takovou dobu na všechno zoufale sama, mám to jen tak jedním mávnutím provždy smazat a odpustit těm lidem a být nekonečně velkorysá?“ Dušan řekl, že ano.

Že to mám smazat a odpustit. „Ale já jsem jiná než ty, nejsem anděl!“ fňukala jsem. „Aspoň to zkus,“ navrhl s úsměvem, který mě měl zřejmě uklidnit.

Úplně jiná

Dlouho, týdny a měsíce, jsem o jeho slovech přemýšlela. A taky o Irence. „Táta s Hankou na mě čekali před školou,“ povídá mi. Už jsem se chtěla strašlivě rozčílit, pak jsem ale počítala do deseti, to fakticky pomáhá. „Co chtěli?“ zachrčela jsem.

„Ukázat mi štěně,“ zasněně se usmála. „Je to maličký kokršpaněl, nádherný. Můžu se na něj někdy přijít podívat? Víš, jak moc jsem chtěla pejska a tys řekla, že v našem malém bytě to nejde.“ Tentokrát jsem počítala do dvaceti. „Ano,“ vypravila jsem ze sebe.

„Půjdeme se na to štěně podívat.“ Pohlédla na mě s takovou vděčností a obdivem, že jsem to u ní ještě neviděla. „Mami,“ řekla uznale, „ty jsi nějaká úplně jiná. Lepší.“ Do očí se mi nahrnuly slzy.

Vpochodovala jsem do předsíně, zvedla sluchátko a zatelefonovala Pavlovi, že se přijdeme s Irenkou mrknout na toho malého hafana.

Tichý dům

Hana upekla na Irenčinu počest její milovaný makový závin. Věděla, co má nejraději. Do dětského pokojíčku přibyly Irenčiny zarámované fotografie a psí pelíšek i se psem. „My vám ji opravdu nechceme vzít,“ koktala Hana. „Vždyť je to vaše dcera.

Jen bychom jí chtěli občas udělat radost. Je hezké, když dům ožije dětským smíchem. Bývá většinou tichý,“ dodala utrápeně a v očích se jí zaleskly slzy. „Mami!“ řítila se do obýváku Irenka se štěnětem v náručí. „Prosím. Můžu tady přespat?“ Vyjekla jsem:

„To nejde, nemáš tady ani pyžamo.“ Odběhla a vrátila se s pyžamem, bačkůrky a kartáčkem na zuby. „Všechno tu mám, Hanka mi to koupila,“ jásala. „Tak můžu?“ Obě, Hana i Irenka, na mě hleděly tak prosebně, až jsem řekla:

„Ano, můžeš.“ Holčička mi skočila do náruče a Hana řekla: „Jste anděl.“ A tak se mi být andělem skutečně podařilo, i když na to nemám buňky.

Romana (62), Valašské Meziříčí

Související články
3 minuty čtení
Nikdo jsme tehdy netušili, že se u mé sestry Aničky začíná projevovat zapomnětlivost. Sedla do špatného vlaku a nevěděla, kde je. Pomohl jí ochočený krkavec. Krkavci jsou učenliví. Dokážou věrně napodobovat zvuky z okolí, dokonce i lidský hlas. Jeden takový šikula pomohl mé starší sestře, když se dostala do úzkých. Dodnes na příběh o opeřeném hrdinovi vzpomínáme... Sestra Anička k nám jezdila n
2 minuty čtení
Lidé mě vždycky měli rádi. Pak se ale na mě sesypaly problémy. Nevšimla jsem si, že už to najednou nejsem já! Nedávno mi bylo šedesát. Ten věk jsem si nepřipouštěla, dokud jsem chodila do práce, měla doma manžela, mladšího milence k tomu a každý rok jsem jezdila na dovolenou k moři. Byl to nádherný život! Byla jsem vždycky veselá holka, proto mě měli všichni rádi. Oblíbená spolužačka a vyhle
5 minut čtení
Před pár lety jsem se podruhé vdala. On byl mladší a moje děti si ho moc neoblíbily. Předpovídaly mi, že to špatně dopadne. A měly vlastně pravdu. Byla jsem úspěšně rozvedená a zvyklá na to, že můžu fungovat i sama. Děti už dávno dospěly a já na žádný vážný vztah jsem příliš nepomýšlela. Jenže pak mi do života vstoupil Vilém. Byl pozorný, vtipný a věděl, čím si mě získat. Jenže taky měl o jeden
3 minuty čtení
Ten starý pán už věděl, že mu mnoho dní nezbývá, smrti se ale nebál, strachoval se jen o své psí seniory. Slíbila jsem, že se o ně postarám. A to se mi vyplatilo. Už léta pracuji jako pečovatelka a mám svou klientelu nemohoucích lidí, za kterými každý den jezdím. Peněz za to není mnoho, já ale mám svou práci ráda. Ten pán byl můj velký oblíbenec. Drobný, nenápadný s nemocným srdíčkem. Moc toho
3 minuty čtení
Na Věru jsem nikdy nedala dopustit. Znaly jsme se od střední školy a považovala jsem ji za tu nejvěrnější kamarádku. Kdybych jen věděla... Když mi zemřel manžel, byla to právě ona, kdo ke mně první týdny skoro denně chodil. Nosila mi sladkosti na nervy, tahala mě na procházky a poslouchala moje nekonečné vzpomínání. Kdybych jen věděla, co dělá Věra za mými zády... Cizí žena mi radila Všec
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může