Znali jsme se s Mirkem krátce a museli jsme se brát. Ve svatební den bylo ještě ke všemu příšerné počasí.

Už jako holka jsem toužila mít letní svatbu. Před spaním jsem si představovala, jak kráčím rozkvetlou loukou v nádherných krajkových šatech ruku v ruce s urostlým ženichem, i když jsem neměla ponětí, kdo to je a kam vlastně jdeme.

A mimochodem, kdo to je a kam vlastně jdeme, jsem přesně nevěděla, ani když jsem se vdávala doopravdy.

Nečekané oznámení

Tehdy mi bylo devatenáct, znali jsme se sotva několik měsíců a už mi gynekolog prozradil báječnou novinku a vypsal těhotenský průkaz. No nazdar, řekla jsem si v duchu, bylo to zrovna ve chvíli, kdy mi lékař s úsměvem gratuloval.

Budu mít dítě s klukem, o kterém vím, jaké má jméno a příjmení, jak se jmenuje ulice, v níž s rodiči bydlí, a továrna, kde pracuje. Proboha, není to trochu málo? Co o něm ještě říct?

Byl vysoký, sympatický, měl hezký úsměv, modré oči, uměl i pár písniček na kytaru. Bude tohle pro život ve dvou stačit?

Uplakaný duben

S letní svatbou jsem se mohla rozloučit. Vdávala jsem se začátkem dubna. Horší den si snad ani neumím představit. Tál sníh, do toho pršelo. Byla jsem ve čtvrtém měsíci, nešťastná, ošklivá, oteklá a v depresi.

Na svatební šaty jsem si musela obléknout bílý kabátek, kdepak letní louka a jemná krajka. Na to ráno, kdy jsem si šaty oblékala, se dobře pamatuji. Ležely na posteli, já stála nad nimi a brečela, slzy kapaly na látku. Máma povídá: „Umokříš si je.

Jednou ses rozhodla, že se budeš vdávat, tak nebreč.“ Naříkala jsem: „Já jsem se nerozhodla. Já musím!“ Když jsem se pak podívala do okna, rozbrečela jsem se ještě víc. Duben brečel rovněž. „Chtěla jsem letní svatbu,“ vzlykala jsem.

Odmítala jsem se obléknout, tvrdohlavě seděla na posteli v noční košili a netušila, co si počnu. Do pokojíku střídavě vstupovali blízcí příbuzní, máma, táta, babičky, a upozorňovali, že už bych se měla obléknout a uhánět na radnici.

Nechala jsem se přemluvit

„Nikam nejdu!“ hulákala jsem. Příbuzní postupně propadali hysterickým záchvatům, ženy ječely, muži třískali dveřmi. V zoufalství zavolali ženicha. Sice mě nesměl vidět, zato vydatně bušil na dveře mého pokojíčku. „Nejdu!“ zařvala jsem vzdorně.

Začal mě přemlouvat. Nekřičel, nemlátil věcmi, jen mě laskavě přesvědčoval, že to spolu zvládneme, že budeme mít hezkou svatbu a hezký život a že se z nás stanou, ač jsme na to mladí, vzorní rodiče. To přemlouvání se mi líbilo, nakonec jsem se poslušně oblékla.

Při pohledu z okna mě napadlo, že nám možná opravdu prší štěstí. A ukázalo se, že to byla pravda. S Mirkem jsme spolu už skoro padesát let.

Anna H. (67), Ostrava