Stejně jako máma jsem byla posedlá vzhledem. U ní jsem to nenáviděla, a přitom jsem dusila svoji dceru.

Moje matka měla štěstí, že se vdala za úspěšného muže. Můj otec vydělával dost peněz, takže ona mohla být doma a starat se o sebe. Zastávala názor, že žena musí být prostě krásná.

Tento styl výchovy jsem převzala od ní i já, ačkoli jsem to nenáviděla. Jak se to stalo? Snadno.

„Nepovedená“ dcerka

Měla jsem štěstí, že jsem byla už odmala zkrátka hezká. I přesto jsem o sebe musela dbát, protože máma mi vštěpovala, že nic není zadarmo. Když se mi narodila Alenka, byla takové to ošklivější dítko. Já si to ale nebrala, vždyť z toho ta děcka vyrůstají.

Alenka ale moc ne. Nebyla ošklivá, ale takový průměr. V pubertě se i trochu zakulatila. A já, protože jsem chtěla, aby se líbila, jsem občas utrousila nevhodnou poznámku, že jsou jí třeba nějaké věci malé.

Onemocněla kvůli mně

Alenka poslouchala doma, že by měla zhubnout, a nešetřili ji ani spolužáci. A tak si asi řekla, že všem vyrazí dech, a najednou bude jako laňka. To nešlo jinak než drasticky, já si ale naivně myslela, že ty zdravé věci, které chtěla kupovat, i jí.

Byla jsem nadšená, jak se toho chopila, každý ji chválil, jak se jí to povedlo. Alenka se ale vždy jen ušklíbla. Až po letech mi v návalu vzteku prozradila, jakou „dietu“ držela.

Anorexie i bulimie v jednom

Byla jsem protivná s hubnutím, pak jsem dorážela i s vnoučaty. Alena stále děti neměla. Jednou vybouchla, že se jí na to pořád ptám a řekla víc. V oné pubertě nejedla, a pokud ano, tak i tu zeleninu a další věci vyzvracela.

Měla anorexii i bulimii, což ji připravilo o menstruaci. Časem se to srovnalo, jenže Aleně se ta nemoc vracela. Kdykoli měla pocit, že přibrala, opět skončila s hlavou v záchodu. A i to je možná problém, proč dnes nemá stále děti a já vnoučata.

Zlepší se to někdy?

Anorexie i bulimie jsou nemocemi, což jsem si uvědomila ve chvíli, kdy to Alena měla jako určitou obranu. Někdy ani nejedla jen kvůli tomu, že by chtěla ztratit kila. Ale chtěla na sebe upozornit.

Cítila se nedoceněná, měla pocit, že ji lidé přehlížejí, tak si usmyslela, že když bude kost a kůže, lidé se začnou ptát, co se jí, chudince, stalo. Nikdy jsem se s tím nesetkala. Bohužel jsem si neuvě-

domila, že svým neomaleným chováním, které jsem zdědila po mámě, jsem dceři možná zničila život.

Hana K. (63), Plzeň