Objevila jsem strom s puklinou, do které jsem se podívala. Neměla jsem to dělat. Následovalo něco, co mě málem připravilo o život.

Když je hezky, vyrážíme s dětmi na výlety. Snažím se v nich už od narození probudit lásku k přírodě, protože město je možná pohodlné a všechno máte na dosah, ale člověk potřebuje přijít i na jiné myšlenky. Jeden z našich výletů se mi ale málem stal osudným.

Starý obří dub

Jednou se v sobotu udělalo hezky, tak jsem ráno připravila svačiny a vyrazili jsme na výlet do lesa. Děti skotačily mezi stromy, manžel koukal po houbách a já se nemohla nabažit svěžího vzduchu. Sbírala jsem listy, abychom si z nich něco hezkého vyrobili.

Pak moji pozornost zaujal obří dub. Byl hrozně široký a tak nějak pokroucený. Vypadal jako ze strašidelného filmu.

Fascinoval mě

Jak jsem stála u toho stromu, připadala jsem si jako malá holčička. Byl opravdu obří. Pocítila jsem vůči němu úctu. Odolával počasí a všemu, co se dělo kolem. Nešlo mi ale do hlavy, proč má takový podivný tvar.

Jako kdyby jej nějaká silná ruka pomačkala, ale on to přežil a rostl dál. A v té své ošklivosti byl prostě nádherný. Jak jsem tam tak stála, všimla jsem si, že má ten strom prasklinu. Nějakou díru, která byla asi půl metru široká.

Táhla se nad větvemi, které mi visely nad hlavou. Asi bych na ně mohla dosáhnout. Tak jsem to zkusila a vyhoupla se na strom.

Nahlédla jsem do pukliny

Připadala jsem si najednou báječně a mrzelo mě, že to nevidí zbytek rodiny. Pomalu jsem se po větvi posouvala k puklině, abych do ní mohla nahlédnout. Doufala jsem, že tam žijí třeba veverky, nikdy jsem na vlastní oči neviděla, jak hnízdí.

Opatrně jsem nakoukla do díry, ale nic tam nebylo. A pak, jako blesk z čistého nebe, se ozval cizí hlas. Byl děsivý a vycházel přímo ze stromu. „Teď se postavíš a vylezeš na nejvyšší větev,“ pronesl ten hlas.

Šplhala jsem vzhůru

Byla jsem překvapená a vyděšená zároveň. Nejhorší bylo, že jsem cítila nutkání to udělat. Ale seděla jsem jako přimrazená. Pak to ten hlas zopakoval. A dodal, že když budu na vrcholu stromu, mám skočit dolů. Poslušně jsem poslechla a začala šplhat.

Drala jsem se větvemi, nohy a ruce mi klouzaly po dřevě, ale nedokázala jsem přestat. Pak mě něco ťuklo do hlavy. A ještě jednou.

Zachránil mě manželův hlas

Zamrkala jsem a uvědomila si, co dělám. Pevně jsem se přichytila kmene. „Co to tam blbneš?“ volal na mě manžel. Podívala jsem se dolů, byla jsem asi deset metrů nad zemí. „Pojď, holky ti chtějí něco ukázat,“ dodal manžel a koukal, co to tam dělám.

S vypětím všech sil jsem lezla dolů. Snažila jsem se vyhnout prasklině. Pak jsem opět zaslechla ten hlas, ale byl slabší. Když jsem konečně byla dole, lehla jsem si a oddechovala. Manžel jen koukal a mlčel.

A já si řekla, že mu raději nic nepovím o tom, co jsem právě prožila. Určitě by mi to nevěřil.

Alena N. (50), Písek