Je jí už třicet, ale máma s ní jedná jako s malou. Zakazuje jí chlapce a hlídá ji na každém kroku. Pořád dělá scény a vnučka chřadne před očima.
Moje dcera bývala pěkné kvítko. Už na základce chodila s dvacetiletým a později těch chlapů vystřídala nepočítaně. Když se konečně vdala, ulevilo se mi, ale ne na dlouho. Stala se z ní taková ta vzorná matka, co musí dělat za každou cenu všechno správně.
Hrála si na nejchytřejší
Kojila do čtyř let, a ještě se tím vychloubala. Skoro jsem se za ni styděla, když se odhalila někde v čekárně a beze stopy studu kojila na veřejnosti. Potom začala mojí nebohé vnučce odměřovat jídlo, aby nebyla obézní.
Kačenka řvala hlady jako tur a já jí tajně strkala laskominy. Jednou mě dcera přistihla, jak dávám Kačence lentilku. Nemluvila se mnou skoro měsíc! Její chytrolínství se ale netýkalo jen jídla.
Kačenka musela chodit jen v bio bavlně a nosit takové ty zdravotní boty s ohebnou podrážkou, která není skoro vidět. Nahrazují chození naboso a jsou super drahé.
Naštěstí jsou hezké, ale vnučka prostě toužila po normálních sněhulích a svítících teniskách, jako každé malé dítě. Ničeho z toho se nedočkala.
Pořád ji jen tyranizovala
Hračky musely být jen ze dřeva a bez nátěru. Takhle bych mohla pokračovat, kdoví jak dlouho. Kačenka všechno ve zdraví přežila a vystudovala na učitelku. Dcera ale stále nebyla spokojená. „Ne aby sis začala s nějakým kolegou.
Učitelé málo berou, neuživil by tě!“ vyhrožovala dcera. Snažila jsem se dceři domluvit, aby svoji dceru nechala konečně na pokoji, ale bezvýsledně. A to jsem ještě netušila, co nás s Kačenkou čeká. Ona se totiž zamilovala.
A nejenže její milý byl učitel, on byl ještě o pár let mladší! To bylo v očích dcery to nejhorší provinění. Málo bral, a ještě k tomu neměl žádné životní zkušenosti. „S tím cucákem se rozejdeš!“ křičela na ni snad každý den, ale tentokrát vnučka neposlouchala.
Jenže odejít z domova, vzepřít se, to si taky netroufla. Její matka, moje hysterická dcera, totiž vyhrožovala, že si něco udělá.
Bála se matku opustit
„Babi, ona mě má pěkně v pasti. Kdyby si opravdu něco udělala, nikdy bych si to neodpustila,“ plakala a já ji jen bezmocně hladila po hlavě. I já se cítila pod psa. Dceru jsem samozřejmě měla ráda, ale že takhle ničí vnučku, jsem jí nemohla odpustit.
Co se to s ní stalo? Proč je tak zlá? Vůbec jsem její chování nemohla pochopit. Mnohokrát jsem se jí snažila domluvit, mnohokrát jí vyčinila. Vše naprosto bez úspěchu. Nakonec jsem sedla a napsala jí dlouhý dopis.
Vyjmenovala jsem v něm všechny svoje trable, které jsem zažila s ní. Co všechno jsem musela vydržet, co překonat. Vlastně možná i rozvod s mým mužem byl tak trochu její zásluha.
Manžel měl pravdu
Hrozně jsme se kvůli ní celé dospívání hádali. On by jí dal nejraději na zadek a já mu v tom vždycky zabránila. Nakonec se naštval a zakřičel, že odchází. Že už nechce mě ani dceru nikdy vidět. Svůj úmysl splnil.
Posílal výživné, ale na návštěvu nikdy nepřišel. Netajil se tím, že nemá dceru rád, protože je rozmazlená. Já už si tak nějak pro jistotu nikoho nehledala. Stejně by to bylo marné. Kdo by s takovým dítětem vydržel?
Bylo to kruté, protože o okolnostech mého rozvodu s manželem jsem jí nikdy neřekla. Ale považovala jsem to za nutné. Bylo načase ji upozornit, jak všem kolem sebe ničí život.
Těším se na miminko
Doufala jsem, že můj dopis nevyhodí a přečte si ho. Nakonec neodolala zvědavosti. Přišla asi za dva dny a bylo zřejmé, že plakala. Vrhla se mi do náruče, což nebylo její oblíbené gesto.
Vlastně mě nikdy neobjala, a když jsem se jí snažila dát obyčejnou pusu, vždycky ucukla. Tentokrát mě objala a poprosila o odpuštění. Konečně si asi dost věcí uvědomila. Omluvila se i Kačence a pozvala jejího milého na nedělní oběd.
Trnula jsem, aby vše neskončilo zase nějakou hádkou. Ale ne. Naopak. Čekalo nás velké překvapení. Kačenka byla už v třetím měsíci těhotenství. Dcera se nezmohla na slovo a já jásala. Konečně se do naší rodiny zase vrátí radost a dětský křik!
Takový křik změní úplně atmosféru. Měla jsem ten dopis napsat dřív. Mohl být u nás klid.
Lucie T. (57), Plzeň
