Naši začali mluvit o rozvodu. Byla jsem rozmazlený jedináček a představa, že by se mi najednou zhroutil domov, byla pro mě zničující.

Když mi naši opatrně naznačili, že se budou rozvádět, zhroutil se mi svět. Pocit jistoty splaskl jako propíchnutý balonek. Ještě nikdy v životě jsem se necítila tak mizerně. Nevěřila jsem svým uším. Nevěřila jsem, že to myslí vážně.

Můj domov, milovaný přístav, útočiště, ostrov, kam se člověk může schovat před zlým světem, se potápěl. Bylo mi sedmnáct, byla jsem zhýčkaný jedináček a věděla jsem, že jsem pro rodiče nesmírně důležitá, že jsem pro ně všechno.

„To mi přece nemůžete udělat!“ křičela jsem a upírala na ně oči raněné laně. Provinile krčili rameny. „Někdy je lepší se rozejít a zůstat přáteli, než se nesmyslně zraňovat a zkracovat si tak život,“ vysvětlovali. Hučeli do mě, ať se je snažím pochopit.

„Jak bych něco takového mohla pochopit?“ opakovala jsem. Hodila jsem si do igelitky pyžamo a řasenku a šla spát k babičce.

Její jméno

I babička byla toho mínění, že do toho nemůžu mluvit, že to je věc jen a jen mých rodičů. „Ale vždyť je to můj domov, můj život,“ brečela jsem. Bezradně krčila rameny. „Některé věci si člověk nemůže vydupat,“ mínila. Byla to moudrá žena.

Povídaly jsme si až do půlnoci. Můj názor nezměnila. Domnívala jsem se, že se naši mají pořád rádi a že to nejde jen tak vygumovat. Že by to byla škoda.

A že jsou v současné době plni nějakých pocitů křivdy, ale postupem času jistě znovu zjistí, že to, co vybudovali, by byl hřích zbořit. Dokola jsem jim to opakovala, nechtěli mě poslouchat.

A tu jsem se od dcery naší sousedky dozvěděla, že táta měl, nebo pořád ještě má, milenku. K mému úžasu znala její jméno.

Šokovaná

Vlítla jsem na ni. Nebyla o moc starší než já. Myslela jsem, že mě vyhodí. Byla ale natolik šokovaná, že mlčky ustoupila a nechala mě proběhnout do obýváku, kde jsem se utábořila s výrazem soudce. „Kvůli tobě přijdu o domov!“ vmetla jsem té potvoře do tváře.

Místo aby mi vrazila facku, usedla vedle mě a rozplakala se. „To jsem nechtěla. Naši se taky rozvedli,“ štkala. „Necháš tátu na pokoji?“ zasyčela jsem velitelsky. „Už jsme se rozešli,“ zašeptala.

„Nebylo to nic vážného, jen krátký románek.“ Přesně tak jsem to reprodukovala mámě. Připadala jsem si jako Mistr Jan Hus. Pravda vítězí! „Už to dávno skončilo, mami,“ vzlykala jsem. „Udělal chybu.

Odpusť mu.“ Ač babička tvrdila, že některé věci si člověk nemůže vydupat, mně se to povedlo. Naši se nerozvedli. Jejich láska trvala ještě dlouho.

Lenka (60), Havlíčkův Brod