Seděla jsem na lavičce a učila se na zkoušku. Najednou mě oslovil mladík a celou látku mi vysvětlil během chvíle. Pak se po něm slehla zem.

Jako studentka vysoké školy jsem se ráda učila v parku nedaleko domova. Měla jsem tam svou oblíbenou lavičku, kde byl klid i hezký rozhled po parku.

Cítila jsem se tam v bezpečí, i když musím říct, že jsem měla občas divný pocit, že mi za zády někdo stojí a dívá se mi přes rameno do knih. Když jsem se otočila, nikdo tam nikdy nestál.

Začalo se stmívat

Ten den jsem se v parku zdržela déle, než obvykle. Už se začalo stmívat, a učivo mi ne a ne vlézt do hlavy. Byl to předmět, kterému jsem nerozuměla. Byla jsem z toho podrážděná, protože zkouška se blížila. Měla jsem už pouze dva dny, abych látku zvládla.

Jak jsem tak zírala do knihy a marně se snažila zapojit mozek, kdosi na mě promluvil. Zvedla jsem oči od knihy a spatřila mladého kluka. I když se usmál, vypadal smutně. „Já ti to vysvětlím,“ řekl a posadil se vedle mě. Co si to dovoluje?

Prolétlo mi krátce hlavou, přesto jsem ho nechala, aby se vedle mě posadil a začal s výkladem.

Zkouška za jedna

Měl talent vysvětlovat i složitá témata, pochopila jsem mnoho a večer běžela domů šťastná s pocitem, že se zkoušky nebojím. Udělala jsem ji na výbornou. Celá nadšená jsem spěchala říct tu novinu svému učiteli. Slíbil, že se sejdeme, až se bude stmívat.

Dřív nemohl. Seděla jsem na lavičce až do tmy − a on nepřišel. Čekala jsem i další den. Nedočkala jsem se. Nakonec jsem se ptala lidí, kteří do parku chodili pravidelně venčit psy, jestli neznají toho mladíka, se kterým jsem seděla před dvěma dny na lavičce.

Koukali na mě jako na blázna. Mě prý viděli, ale se mnou nikoho. Kdo mě tu látku tehdy naučil? Duch, nebo můj anděl strážný?

Barbora (66), Kolín