Toto rčení mohu potvrdit. Nepotkala jsem ode mě odlišnějšího člověka, než je můj muž. A jsme spolu už 35 let.

I naši přátelé říkají, že neznají odlišnější pár. Borise jsem potkala, když mi bylo 20 let. Tehdy jsem zatoužila sbalit se a odjet do velkého světa. Konkrétně do Prahy. Našla jsem si menší byt, zpočátku mi pomáhali rodiče s placením nájmu. Jak jsem ale našla slušnou práci, už jsem stála na svých nohou.

Povrchní známosti

Jakmile jsem se ocitla v Praze, samozřejmě jsem se nevyhnula navazování nových známostí, nikdy to ale nebylo nic vážného. Už jsem si říkala, že v tom hlavním městě pořádného kluka ani nepoznám, u nás v malém městě to těžké nebylo.

Až jednou jsem na někoho narazila. U schránek jsem se minula s chlapcem, který byl nenápadný, připadal mi i trochu divný. Pohledný, ale nezajímavý. Bydlel hned pode mnou. Nijak zvlášť jsme se nebavili, ale pak nastala ta situace.

Byl to podivín

Má pračka zaúřadovala. A já ho vytopila. Hned jsem za ním běžela a jako omluvu jsem ho pozvala na kafe. Neodmítl a rovnou se nabídl, že se na pračku podívá. Byl šikovný, co se týká řemesel, ačkoli vystudoval humanitní vědy.

Skvěle jsme se bavili, to nás tedy spojovalo a spojuje dodnes. Začali jsme se stýkat nejen v domě, ale i mimo něj. Chodili jsme na výstavy, kafe, jezdili jsme na výlety. Pak jsme spolu začali chodit.

Bylo nám spolu skvěle a já jsem se už viděla, jak spojíme své životy. Naše štěstí se zdálo nezničitelné. Jenže má kariéra začala stoupat. Zatímco Boris měl své zaměstnání u české firmy, já jsem měla šanci zastupovat naši republiku ve Španělsku. Na neurčito.

Co dál? Na misce vah byl vztah s mužem, s nímž mi bylo dobře. Ale zároveň jsem věděla, že se s ním nehnu z místa, protože má rád stereotyp.

Najednou jsme byli daleko

Mluvili jsme o tom, on samozřejmě nechtěl jet, jak jsem tušila. Nakonec jsme zkusili vztah na dálku. Vídali jsme se každý týden. Jenže čím jsem měla víc práce, tím se prodlužovaly intervaly našich návštěv. Obtýden, tři týdny, měsíc. A mně i Borisovi bylo jasné, že se sobě začínáme vzdalovat.

Koupíme dům

Musela jsem se rozhodnout, jestli je pro mě víc má práce, nebo Boris. „Když se vrátím, tak se ale nastěhuju k tobě,“ usmála jsem se na něj a čekala, jak se bude cukat, protože měl rád své pohodlí. On mě ale překvapil.

„Přemýšlel jsem, že bychom si koupili ten dům, o kterém jsme se kdysi bavili,“ šokoval mě. Nebyl důvod odmítat. Jakmile jsem se vrátila, hned jsem si hledala práci, ale co čert nechtěl, tak nějak se nám podařilo zadělat si na rodinu.

Zpočátku jsem nejásala, naopak ten, který mi vždy připadal bez emocí, tedy Boris, byl nadšený. Opět jsem pochopila, jak jsme rozdílní.

Nic není bez mráčků

Svatbu jsme stihli ještě před tím, než se narodil Filípek. Pak přišla na svět Anička. Syn je po mně, holčička po Borisovi, takže naše domácnost byla někdy hodně divoká. Ptáte se, jestli jsme si prošli krizí? Ano, žádné manželství není bez mráčků.

Pochopili jsme ale, že každý máme svůj prostor. Na zásadních věcech se shodneme, to je jasné. A nedusíme se.

Dokonce máme jeden byt, kam si ten druhý občas zajde na pár dní, aby měl klid. Někteří přátelé to sice vidí jako podivné, ale víte co? Oni jsou už rozvedení. My jako jedni z mála z okolí ne.

Jana K. (71), Praha