Tragická nehoda nám zachránila manželství. Když tak o tom přemýšlím, jsem ráda, že se to stalo i přes tu hroznou bolest a mé utrpení.

Po odchodu dětí naše manželství nějak odkvetlo. To prázdno mezi námi jsme nebyli schopni ničím vyplnit. Vlastně jsme spolu posledních dvacet let komunikovali převážně jen o dětech a řešili jsme provoz domácnosti. Neměli jsme prakticky žádné společné zájmy.

Sportu jsme se nevěnovali, manžel byl workoholik a já měla ráda koncerty, zatímco on ve volných chvílích chodil na ryby. Já ryby nikdy ráda neměla! Dlouho jsme se snažili krizi ustát, ale nedařilo se. Neměli jsme nějak ani kde navázat. Prostě to nešlo.

Začalo to dávno

Ve chvíli, kdy jsme spolu nedokázali prohodit jedinou kloudnou větu, bylo jasné, že je čas se rozejít. Uvědomila jsem si, že to, co teď prožíváme, začalo už kdysi dávno.

Začalo to, když s námi Libor nechtěl trávit čas a vlastně se ani moc nevěnoval našim dětem. Ty tím trpěly a já měla vztek. Vždycky měl na práci něco důležitějšího než mě. Ve mně jeho nezájem vyvolával navíc pocit méněcennosti, což s sebou neslo hádky a výčitky.

Když už se manžel přemohl a někam jsme vyrazili, stejně jsme se stihli pětkrát pohádat.

Přestali jsme se milovat

Celou tu dobu jsme ale spolu souzněli alespoň v posteli. Tam jsme celé roky naše spory urovnávali. Před pěti lety se k tomu ale přidal i nesoulad v posteli. V tu chvíli mi bylo jasné, že tu máme manželskou krizi, protože se sexem jsme to dlouho nevzdávali.

Jenže nakonec i během něj jsme se dokázali pohádat. Jednoho dne jsme se pohádali tak, že Libor odešel s peřinami do vedlejšího pokoje po dětech a už se do naší společné postele nevrátil. Tím začalo naše oddělené spaní.

Chtěli jsme to řešit

Už jsme se potkávali jen ráno u snídaně a večer. Jinak jsme si každý žil tak nějak po svém. Když k nám přijela na návštěvu dcera nebo syn, tvářili jsme se, že je všechno v pořádku.

Myslím si, že to jediné se nám snad dařilo, ale sotva za nimi zaklaply dveře, buď jsme se hned pohádali, nebo už na sebe nepromluvili ani slovo. Jednoho dne jsem dokonce navrhla, spíš jen jako jedovatou poznámku, že potřebujeme odbornou pomoc.

Manžel ovšem k mému údivu souhlasil. Do poradny jsme docházeli rok. Zdálo se, že nás terapeutka nakopla tím správným směrem. Otevřela nám oči a ukázala, jak se k sobě máme chovat.

Naděje pohasla

Byla jsem šťastná a měla jsem pocit, že naše manželství chytlo druhý dech a že se blýská na lepší časy. Nevím, jestli jsem klamala sama sebe, nebo můj manžel mě. Něco mezi námi stále chybělo. Možná láska nebo kus vášně.

Byl to Libor, kdo jednoho dne řekl, že to nemá cenu. ,,Myslím si, že náš čas vypršel. Máme spolu krásnou dceru a syna, postavili jsme si dům. Odvedli jsme společně kus práce, ale je čas, abychom šli od sebe. Já v našem manželství už jen trpím,“ přiznal.

Měla jsem napřed velký vztek, ale ve finále jsem mu dala za pravdu. Rozvod byl jediným řešením. Vždyť já měla naprosto stejné pocity.

Nehoda mě zastavila

Manžel tedy podal žádost o rozvod a já už čekala jen na rozvodové papíry. Měli jsme se dostavit na schůzku u právního zástupce. Rozvod pak už měl být jen otázkou času a nesporný. Až mě děsilo, jak je snadné ukončit mnohaleté manželství.

Byla jsem nervózní, protože to byl milník, se kterým jsem nebyla úplně ztotožněná. Schůzka se měla konat v jedenáct hodin dopoledne. Jela jsem na ni z práce. Vzala jsem to přes dálnici v domnění, že to bude rychlejší.

Už ani nevím, jak se to semlelo, ale na schůzku jsem nedorazila. Stala jsem se účastníkem ošklivé dopravní nehody.

Viděla jsem ho plakat

Když za mnou přijel manžel do nemocnice a viděl, v jakém jsem stavu, rozbrečel se. Po několika letech jsem toho tvrdého Libora viděla plakat. Prosil toho nahoře, abych přežila. Nemohla jsem sice mluvit, ale jeho slova jsem slyšela. ,,Odpusť mi to, prosím.

Já se nechci rozvádět. Jsi to nejcennější, co mám. Nechci a nemůžu o tebe přijít,“ šeptal. V nemocnici jsem si pobyla čtvrt roku. Byla jsem totiž rozbitá na kousky. Zvládla jsem tři operace a potom náročnou rehabilitaci.

Manžel za mnou pravidelně chodil a povzbuzoval mě. Až po nehodě našlo naše manželství ten správný směr. Až když o mě málem přišel, uvědomil si, jakou mám pro něj hodnotu.

Dana V. (56), Nový Jičín