Poté, co jsme si pořídili nové plovoucí podlahy a na ně položili nové kusové koberce, se začala řinout ze stropu voda. Sousedku to vůbec nezajímalo.

Ono s ní bylo odjakživa špatné pořízení. Nad vším a všemi ohrnovala nos. A když u nás tekla ze stropu voda, bylo jí to jedno, třebaže byla celou dobu doma. Snad to udělala schválně. Ze závisti. Z pomsty, že máme něco, co ona ještě ne.

A to měla vše, na co jen pomyslela. Neustále se vychloubala něčím novým: super drahým kávovarem, pračkou vzduchu, exkluzivním rotopedem a kdoví čím ještě. A vždycky tak s nosem nahoru, že by jí do něho snadno napršelo.

Pořád se jen chlubila

Mně to nechávalo v klidu. Nestála jsem o krámy, na které sedal prach! Ale z jedné věci jsem měla ohromnou radost. Po mnoha letech jsme se konečně rozhoupali a nechali si zrenovovat byt. Také mi to dalo přemlouvání, než manžel svolil.

A tak nás už pár dní těšily nové plovoucí podlahy, nová linka a nová sedačka v obýváku. Mimo té linky ale záhy vzalo vše zasvé. Vytopila nás naše sousedka, co bydlela nad námi. Byla celé dny doma, do práce už nechodila.

A my s manželem, když jsme se vrátili odpoledne ze zaměstnání, se nestačili divit. Těšila jsem se, že upeču k večeři kuře a budeme se společně dívat na náš oblíbený seriál.

Nohy mě po celodenní lopotě pěkně bolely a hlava mi třeštila, jako by v ní ťukali nějací permoníci.

Neštěstí ji nezajímalo

Hned po otevření vchodových dveří manžel zařval: „Potopa!“ a běžel mlátit na dveře sousedky. Koukala na něho, jako by se nic nedělo. Prý se ucpala pračka. Neřekla ani promiňte, natož aby nabídla nějakou kompenzaci. Dokonce se k nám nešla ani podívat.

Prostě, vůbec ji nezajímalo, co způsobila. Její manžel se nechoval o moc líp. Minimálně by nám snad měli pomoct uklízet… Ale oni ne, prý abychom to zařídili u pojišťovny. A zabouchli nám dveře před nosem. Jako bychom se vytopili sami, nebo si něco vymysleli.

Vše jsme nafotili, nahlásili pojišťovně a dali se do úklidu. Pár těch fotek jsme jim vhodili do schránky, aby viděli, co způsobili, když nemohli přijít o patro níž, aby na vlastní oči viděli, co způsobili. Jejich chování jsem nemohla vůbec uvěřit. Vysvětlit si ho!

Byt byl v troskách

Stěny byly spláchnuté až na beton, podlahy se začaly zvedat. Zachránit nejspíše nešly. Sedačka na tom byla lépe, ale nasákla odspodu a udělaly se na ní mapy. Prostě jeden velký zmar! Šla jsem proto znovu za sousedkou vyříkat si to s ní.

Nemohla jsem uvěřit, že by byla tak bezcitná, třebaže je neskonale nafoukaná. Ale ona si to naše malé neštěstí docela užívala. Ještě se kousavě zeptala, zda si neuděláme tentokrát hezčí podlahy. Prý ty minulé, světle šedé, se jí vůbec nelíbily. Měla jsem co dělat, abych jí neřekla něco hodně peprného.

Nadávat jsem nechtěla

Domů jsem přišla úplně rudá zlostí. „Co ti prosím tě je? Tebe ještě z té ženské klepne,“ strachoval se manžel, ale já jen mlčky mávla rukou. Nechtěla jsem nadávat, ona by to určitě slyšela. U nás v domě je totiž všechno slyšet.

I když na ni ten její křičel, že si koupila novou kabelku bez jeho dovolení. Byl to taky pěkný pablb, to se musí nechat. A já ji kvůli němu ještě tenkrát litovala!

Před domem dělala divadlo

„Dobře ti tak,“ pomyslela jsem si dodatečně, ale stejně mě přemohla myšlenka na pomstu. To když jsem musela strpět několik dnů po sobě firmu na tu podlahu. Byli to pěkní lenoši. Hodinu dělali a dvě svačili. A že toho snědli!

Místo dovolené jsem s nimi trávila dny a posluhovala jim. Nikde kus soukromí… Když konečně byli hotoví, měla jsem jasno. Pomstím se jí, to je jisté! Jen jsem stále nemohla vymyslet nic, čím bych ji ranila tak jako ona mě. Až jednou…

Koukala jsem z okna, a co nevidím. Ten její přijel v novém autě. Krásně zeleném, metalizovaném. Lesklo se na slunci jako nějaký skarabeus. Pyšně zavolal na sousedku, aby se šla podívat. Ona vyběhla a tvářila se jako hvězda.

Běhala kolem auta a hladila ho, jako by bylo živé. Ještě se párkrát koukla pyšně nahoru do mého okna, jako jestli ji vidím. Zamávala jsem na ni a usmála se.

Laku auta mi bylo líto

Samozřejmě jsem se musela přemáhat, abych na ty dva komedianty nevyplázla jazyk, minimálně. Ale pomsta se mi už pěkně rýsovala před očima! Hned jsem šla do komory pro pořádně velký hřebík, ale žádný jsem nenašla.

Musela jsem si ho jít koupit a pro jistotu jsem ještě do košíku přidala pěkně ostrý šroubovák s rukojetí. V plánu jsem měla pěkně objet nové auto tím hřebíkem, aby jim ta radost pěkně zhořkla.

Ale když jsem potom, v noci a ve tmě, stála před tím autem, nějak jsem se nemohla rozhodnout to udělat. Přišlo mi to moc, i když jsem toužila to auto, zdroj jejich pýchy, zničit. Protože i oni mi zničili moji velkou radost, nově zrekonstruovaný byt.

Bylo to spravedlivé. Rozhodla jsem se pro plán B. Musela jsem přece změnit původní plán. Zapíchla jsem, nebo spíš zabodla šroubovák do pneumatiky a potom i do té druhé. Šroubovák zajel tak hluboko, že mi nešel zprvu vůbec vytáhnout.

Lekla jsem se, že mě u toho někdo chytí. To by byla ostuda!

Pomsta byla namáhavá

Chvíli jsem musela sedět na bobku, protože šli kolem nějací mladí lidé. Ale byli asi trochu opilí a vůbec si mě nevšimli. To ničení šlo hodně ztuha. Netušila jsem, jak moc bude zapotřebí síla. Ale ani tak se nic nedělo.

Nakonec jsem stěží šroubovák z té pneumatiky vytáhla a ani neslyšela, že by utíkal z pneumatiky vzduch. Šla jsem zklamaně domů. Považovala jsem se za zbabělce. „Neumím se ani pomstít,“ říkala jsem si stále dokola a skoro se kvůli tomu rozbrečela.

Manžel se na mě podíval a na nic se neptal. Asi mu bylo jasné, že na nějaké svěřování nemám náladu. Neodolala jsem a vše jsem mu nakonec stejně řekla. Rozesmál se. Prý ta kola ujdou až za nějakou chvíli. „Počkej si a uvidíš!“ Nevěřila jsem mu.

Myslela jsem, že mě jen tak utěšuje. Ale on nelhal! Druhý den ráno, byla sobota, sousedka jela asi nakupovat. Vyšňořila se na to, jako by byla nějaká filmová hvězda. Na oblečení si potrpěla.

Vyrazila se chlubit

Tentokrát měla dokonce lodičky stejné barvy, jako to auto. Vypadala trochu jako vodník, ale ten měl rudé, pokud si to dobře pamatuji. Vrátila se až k polednímu. Taxíkem, bez auta.

Ten její na ni hulákal z okna a ona mu jen s pláčem ukazovala, aby šel za ní dolů. Stála jsem za záclonou a poslouchala, co bude říkat. Svému manželovi začala vyprávět, jak na zpáteční cestě najednou auto začalo plavat zprava doleva a zpět.

Zastavila a zjistila, že má dvě kola prázdná. Prý už se jí zdálo nějaké divné na parkovišti před obchodním centrem, ale nedbala toho.

Spravila jsem si náladu

Chtěla volat někomu o pomoc, ale zapomněla si doma mobil! Tašky s drahým nákupem se bála v odstaveném autě nechat. Tak si musela vzít taxi. Manžel se hned do ní pustil, že všechno zavinila sama, a padala při tom strašná slova.

Takový konec jsem nečekala, ale cítila jsem velké zadostiučinění. Byly jsme si kvit!

Bára T. (62), Mělník