Hlášení obecního rozhlasu vyděsilo tehdy kdekoho. Samotnou mě k domku u lesa nechtěli pustit, a tak jsem vyfasovala osobního strážce.
Nikdy mi nevadilo, že mám barák na samotě, vždyť je to můj rodný dům, jsem tu zvyklá. A zas taková samota to není, do obce by kamenem dohodil. Mám tu svůj klid a já si na klidu zakládám.
Občas přijedou na návštěvu syn se snachou a s vnoučaty, což mi dělává radost, ale když za nimi zapadnou dveře, okouzleně poslouchám to ticho, rušené jen zpěvem ptáků a bubláním nedalekého potůčku. „Ty se tam bez chlapa vážně nebojíš?“ diví se ženské z vesnice.
Čeho bych se bála? Sem by žádný kriminálník nezabloudil, je to tu odlehlé až strach. Nic dramatického se tu neděje, jak je rok dlouhý.
Sama nepůjdeš!
Až jednou. Z obecního rozhlasu se ozvalo: „Mimořádné hlášení. Upozorňujeme občany naší obce, že tu byl dnes v brzkých ranních hodinách spatřen medvěd hnědý. Žádáme občany, aby dbali zvýšené osobní bezpečnosti. Pozor, důležité upozornění:
Před medvědem neutíkejte, dohoní vás.“ Zrovna jsem vycházela s nákupem z koloniálu, když se to linulo z amplionů. Ženské lomily rukama: „A co teda máme dělat, když ho uvidíme?“ To nikdo netušil.
Závozník, který přivezl pečivo, nám řekl, že medvěd byl spatřen poblíž obecního úřadu, a tak se žertovalo, že má v úmyslu zažádat o trvalý pobyt. „Medvěd, to není žádná legrace,“ lamentovala sousedka.
„Je to šelma.“ Obrátila se na mě a zavelela, že je vyloučeno, abych se pustila domů sama. „Řeknu synovi, aby tě doprovodil. Samotnou tě tam nepustím.“ Protestovala jsem, nechtělo se mi jít s jejím mrzutým Tondou, starým mládencem, ale nedala jinak.
Tonda s flintou
Ač jsem přidala do kroku, za chvíli mě dohonil Tonda s flintou, zvyklý poslechnout matku na slovo. Cesta byla trochu strašidelná. Padla mlha, fičel vítr, medvěda bychom nezaznamenali, dokud by nám neskočil na záda.
Když jsme pronikli k baráčku, aniž nás sežral, pozvala jsem Tondu na čaj. A abych mu udělala radost, pochválila jsem ho za statečnost. Sundal si flintu se slovy, že je beztak k ničemu, neboť má upilovanou hlaveň.
Ač jsme se znali od dětství, poprvé v životě jsme si pořádně popovídali. Když konečně vyšlo slunce, sedli jsme si ven na lavičku a pozorovali okolí. Huňáč se neukázal, a tak jsme spolu bezstarostně hovořili skoro až do večera.
Za to, že jsme se záhy vzali, vděčíme medvědovi. Zní to jako nadsázka, ale je to pravda.
Dana (67), Břeclavsko
