Syn nám v poslední době stále vyčítal, že jim se snachou vůbec nepomáháme. A myslel tím finančně! Tak jsme se plácli přes kapsu.
V posledních měsících jsme slyšeli jen samé stesky: „Vůbec nevycházíme s penězi. Malý toho tolik potřebuje,“ fňukali nejčastěji. Věděli, že naše vnouče je na nás největší argument.
Přitom od té doby, co se narodil, jsme jim pomáhali s hlídáním i domácností, co jen naše síly stačily. Ovšem podraz, jaký na nás ušili, jim jen tak nezapomenu!
Uměli si jen stěžovat
Když už jsme jejich nářky nemohli poslouchat, dohodli jsme se s manželem Danielem, že mladým pomůžeme a místo různých drahých zbytečností jim dáme pod stromeček peníze.
Sice jsme si říkali, že kdyby si snacha Dana stále ještě neválela doma šunky a šla pracovat, nemuseli by třít bídu s nouzí. Koneckonců našemu vnukovi už byly skoro čtyři roky, a to už vnoučata našich přítel běžně do školky chodí.
Dana ale měla stále nějaké výmluvy, proč Tadeášek do školky nemůže. „Má silnou laryngitidu, víš to přece,“ vyjela na mě naposledy.
Byl to podpantoflák
Moje snacha Dana popravdě nebyla zrovna člověk, kterého bych měla upřímně ráda. Spíš jsem ji snášela kvůli synovi, který do ní byl stále po uši zamilovaný. A ona s ním také pěkně cvičila. Ale byl naše jediné dítě, tak jsme jen chtěli, aby byl šťastný!
Vašek se ale v její přítomnosti choval jako pejsek a poslouchal ji na slovo. Kolikrát jsem mu někde stranou říkala, že by si měl umět doma dupnout. Ale jak se zdálo, jemu nakonec ta její dominance snad ještě vyhovovala. Vlastně se o nic moc nemusel starat.
Můj muž se jejich manželstvím odmítl zabývat, tak jsem byla vlastně jediná, kdo na Daně viděl mouchy.
Zasloužila jsem si ho
Je fakt, že ve chvíli, kdy mi porodila vnoučka, jsem ji začala vnímat v lepších barvách. Tadeáškův příchod na svět nás všechny tak nějak změnil. Musím říct, že kvůli němu jsem se snažila se snachou vycházet co nejlépe.
Už jen proto, že ona je ten typ, co by mi ho byla schopna odmítnout půjčovat, kdybych se nechovala dle jejích představ. A toho jsem se tedy dočkat nechtěla. A tak jsem si začala hrát na hodnou tchyni. Chovala jsem se, jak vyžadovala. A ono to fungovalo.
Když malý povyrostl, dokonce jsme ho mívali i na víkendy. Měla jsem sice výhrady k tomu, jak ho vychovává, ale věděla jsem, že musím mlčet.
Stěžovali si na peníze
Naposledy, když si Dana stěžovala, že nevycházejí s penězi, tak přitvrdila. Mezi čtyřma očima se mi svěřila, že jsou na hranici bídy. „Všechno je tak drahé. Elektřina, jídlo, nevím, jak to všechno zvládneme,“ hrála na mě hru, o které jsem ale netušila.
Nářky na nedostatek peněz začal prezentovat i Vašek. Ten to zase zkoušel na svého otce. Takže my jsme nakonec po večerech neřešili nic jiného než život našich mladých. Pak přišel Daniel s návrhem, že jim pod stromeček dáme čtyřicet tisíc.
Byla jsem pro, dokonce jsem přihodila dalších deset. Důvod daru byl jen vnuk. Neuměli jsme si představit, že strádá. Mladým jsme o tom řekli předem. Oběma se značně ulevilo a už s předstihem děkovali. Pod stromečkem tedy našli padesát tisíc korun.
S Danielem jsme jim kladli na srdce, aby to použili na nutné výdaje. Syn se dušoval, že to vloží na účet a bude s tím svědomitě hospodařit. Zdálo se, že byli vážně vděční a jejich tíživé situaci to pomohlo.
Letěli hned k moři
To, že peníze použijí na cestu k moři, mě vážně nenapadlo. Na Silvestra jsme zjistili, že jsou na Zanzibaru. Když jsme jim volali, poznali jsme, že nejsou v klidu doma. Syn se ani nenamáhal něco vysvětlovat. Jen řekl, že potřebovali na chvíli vypadnout.
To ale nebylo ještě to nejhorší. Když jsem se zeptala, jak Tadeáš zvládl dlouhou cestu letadlem, odpověď mi vyrazila dech.
Byla jsem v šoku
„Ten je u druhé babičky s dědou v Opavě. To pro tak malého kluka ještě není,“ odvětili s přehledem mladí. V tu chvíli jsem měla chuť sednout na první letadlo a dát jim co proto. Je mi jasné, která bije. Celá ta habaďúra se zrodila v hlavě mé skvělé snachy.
Tohle jim jen tak neprojde. Určitě budeme chtít peníze vrátit. A co se týče důvěry, tu u mě už definitivně ztratili. Jen mi je líto vnuka!
Jarmila S. (65) Olomouc
