Neměla jsem štěstí na muže, proto jsem si myslela, že zůstanu na stáří sama. Ale ne. Mám parťáka. I když důvod je smutný.

Lenka se narodila pět let po mně, přesto tu už není. Osud to někdy takhle zařídí. Byla to tragická nehoda, smutná náhoda. Když tu zůstal Radek sám, našli jsme k sobě cestu. On totiž nebyl zrovna mluvný, takže jsme nebyli vyloženě semknutí přátelé. Přesto jsme k sobě cestu našli.

Vymodlené dítě

Maminka mi vyprávěla, že měla v mládí úraz, kvůli kterému by podle prognóz neměla mít děti. Když jsem se narodila, byla jsem pro celou rodinu požehnání. A jaké štěstí bylo, když se za pět let zadařilo a přišla na svět i Lenka. Takový kopec štěstí.

Bohužel za mnoho let se obrátil ve velkou tragédii. Nebudu však předbíhat. Když se narodila sestřička, nežárlila jsem. Naopak. Panenky jsem vyměnila za kočárek s malou sestřičkou. Chlubila jsem se s ní, hlídala jsem jako velká maminka.

Ani v pubertě jsme se nijak neškádlily. I když jsem byla skoro dospělá, nevadilo mi, že jsem na ni musela někdy dohlédnout. Byla totiž moc hodná.

Ti naši kluci

Logicky jsem jako první začala randit s chlapci. Tehdy to bylo ještě hezké, nevinné. Lásky, jež byly čisté. Ty bych vyměnila za pozdější vztahy, kdy jsem na ty zralejší muže neměla štěstí. Buď jsem narazila na nevěrníka, chlapa bez ambicí a peněz nebo lháře.

Lenka měla větší štěstí. Její kluci byli pohodáři. Možná jsem jí i trochu záviděla. Pak ale přivedla Radka. Byl sice pohledný, ale něco mi na první pohled nesedlo. Byl takový zamlklý, moc se neusmíval. Lenka ale byla bláznivě zamilovaná. Což jsem trochu nechápala.

Proč zrovna on?

Možná mne i zarazilo, že se lišil od předchozích chlapců Lenky. Ti byli živelnější. Radek měl zkrátka takovou introvertní povahu. Pocházel z rozvedené rodiny, jeho dětství prý nebylo zrovna šťastné.

I proto se na moji sestru upnul, hluboce ji miloval a jí imponovala ta jeho bezbřehá láska. Na to jsem přišla až později. Nakonec se ti dva vzali.A já? Jak jsem již psala, na muže jsem neměla štěstí. Tím pádem jsem nenašla ani otce pro své vytoužené dítě.

Bohužel. Trošku jsem spoléhala, že alespoň Lenka vnese do naší rodiny dětský smích.

Byli má rodina

Sestřička byla v manželství spokojená a i Radek se trochu uvolnil. Bývala jsem u nich docela často, sám švagříček mi i pomáhal s věcmi, které přísluší chlapům. Jak jsem pochopila, musel člověka vždy důkladněji poznat, aby se mu otevřel a měl k němu důvěru.

Nakonec jsme spolu ještě zažili spoustu legrace. Byla tam ovšem jistá ale… I když Lenka měla k potenciálnímu mateřství předpoklady, nedařilo se jí otěhotnět.

Bolestivé „mateřství“

Oba po dětech moc toužili, já jsem si dítko také přála, protože když jsem neměla své, ráda bych pomáhala. Lenka prodělala mimoděložní těhotenství, až lékaři nakonec řekli, že vlastní děti nikdy mít nebude. Bylo to tragické zklamání.

Smutnily jsme, že se naplnilo to, co lékaři tvrdili kdysi naší mamince. Radek byl zase skleslý, že se mu nepodařilo vybudovat si vlastní velkou rodinu. Lenku však neopustil, byl jí oporou.

Vlastní dítě ano, cizí ne

S Lenkou jsme spolu spoustu věcí probíraly. A napadlo nás, že když nejde počít dítě přirozeně, možná by přišla v úvahu adopce. Jenže to Radek striktně zavrhl. Představa cizích dětí pro něj byla nepřijatelná. Bál se, jaké by měly geny.

Pak i tvrdil, že to je možná tím, když viděl, jak se k němu choval zlý otčím. Lenka se Radka snažila přemluvit, ale marně. Tehdy měli mezi sebou první rozpory.

Zničila nás katastrofa

Možná se sobě tehdy trochu odcizili. Lenka hodně jezdila na výlety s kamarádkami. Radek si svým způsobem dával za vinu, že to v manželství skřípe. Když se situace zlepšila, přišla ta tragédie. Lenka tehdy jela na hory.

Radek nelyžoval, takže Lenka vyrazila s kolegyněmi z práce. Bohužel na cestě měli nehodu. Fatální. Lenka nepřežila.

Švagra její smrt zasáhla

Odchod milované Lenky nás zasáhl. Tehdy žila ještě maminka, ale byla nemocná, takže jsem se o ni musela starat. To mi dovolilo občas tak nějak zapomenout. Radek byl ale vlastně sám. I když jsme zůstali v kontaktu.

On se však do té samoty uzamkl a opět moc nekomunikoval. Odůvodňoval to tím, že mu připomínáme Lenku. Aby se nezbláznil, začal víc pracovat. Vzal si brigádu, přestěhoval se i z bytu, aby mu nepřipomínal zesnulou ženu. Tehdy jsme se neviděli asi pět let.

Další tragédie v rodině

Během té doby zemřela i moje maminka. Odchod sestry jistě urychlil její skon. Najednou jsem byla i já na světě sama. Kolikrát mne napadlo Radkovi zavolat, ale nechtěla jsem obtěžovat. Pak mi jednoho dne zazvonil telefon. Volali z nemocnice, kam přivezli Radka.

Prodělal těžkou mrtvici. Byla jsem jediná blízká osoba. Ihned jsem za ním vyrazila. Když jsme se viděli po těch letech, omlouval se mi, že se tak odvrátil. Dokonce se snažil mluvit víc než kdy jindy. Jenže to moc nešlo. Čekala ho dlouhá cesta plná rehabilitací.

Byl ochrnutý na půlku těla, ale neskutečně bojoval. Když se Radek dal trochu do kupy, vyvstala otázka, co dál.

Věděla jsem, co dělat

Musel mít nějaký dohled. Spontánně jsem řekla, že si ho vezmu k sobě a postarám se o něj. „Jsi si jistá?“ zeptal se s tím, že nechce obtěžovat. Byla jsem si jistá. Musela jsem to udělat pro něj. Pro sestru. Pro naši rodinu, která žije ještě v nás dvou.

Byť nejsme jedné krve. Péče o postiženého člověka skutečně není lehká, ale nikomu jinému bych ji nevěnovala. Žijeme v jednom velkém bytě. Jako přátelé a kamarádi. Je nám skvěle a víme, že Lenka to stejně nějak zařídila. Jinak bychom totiž byli sami.

Mirka D. (68), Hradec Králové