Sama jsem vyrůstala jako jedináček, takže jsem snila o velké rodině. Bohužel se mi mé přání nevyplnilo.

Vyrůstala jsem v milující rodině, ale když mi byly asi tři roky a vnímala jsem, že kamarádi mají sourozence, žadonila jsem na rodičích, aby mi taky pořídili bratříčka nebo sestřičku. Netušila jsem tehdy, jak to je.

Těžký začátek

Až skoro v dospělosti jsem pochopila, že naši nemohli mít děti. Mě si totiž jako miminko vzali z kojeneckého ústavu. Do kojeňáku mě odložila má biologická matka, která měla už tři děti. Svého manžela opustila kvůli jednomu dělníkovi, s nímž zplodila mě.

Jenže tento biologický otec mě nechtěl, takže máma se o všechny nemohla starat a dala mě do ústavu. Nevyčítám jí to, jsem ráda, že mi dala život. Moji adoptivní rodiče byli navíc velice hodní, takže jsem neměla důvod někomu něco vyčítat.

A právě, že jsem byla v tomto směru jedináček, tak mě rodiče rozmazlovali. Navíc jsme se neměli špatně, bydleli jsme ve městě, kde jsme měli byt, ale jezdili jsme na víkendy na chalupu. Tam jsem měla spoustu kamarádů, hýčkali mě i sousedé.

A navíc nikdo mi nic neřekl o mém původu, i když to věděli. Zkrátka na mě byli hodní.

Táta nás opustil

Když píšu o dětství, myslím tu dobu do puberty. Jenže pak se tatínek zamiloval do jiné. Bohužel to bylo tak silné, že se rozhodl nás opustit. Bylo to nečekané nejen pro mě, maminka se zhroutila, a i když se snažila být silná, vnímala jsem, jak je mimo.

Navíc jsem byla i trochu naštvaná. Táta totiž s tou druhou ženou čekal dítě. A já si myslela, že je to vina mámy, že to ona kdysi nechtěla mého sourozence. Kdybych přece měla nějaké sourozence, tak by nás otec neopustil!

Pravda byla taková, že maminka nemohla mít děti. Jenže to jsem tehdy ještě netušila, když jsem si myslela, že jsem jejich.

Když jsem se dozvěděla pravdu

Po nějaké době mi maminka řekla pravdu. Prozradila mi, že jsem adoptovaná. Jak jsem později pochopila, nejspíš tušila, že tu možná dlouho nebude. Maminka totiž vážně onemocněla a zhoubná nemoc jí velmi rychle ukrajovala život. Najednou jsme k sobě měly blíž.

I tatínek se docela staral. Ale když maminka zemřela, stejně jsem zůstala sama. Byla jsem čerstvě plnoletá, takže jsem nemusela do dětského domova. Byt mi zůstal po mamince, tatínek mi i pomáhal, takže jsem neměla tak těžký start.

Našla jsem novou rodinu

K tatínkovi jsem našla cestu zpět. Dokonce jsem byla ráda, že jsem měla sourozence, s nevlastním bráškou jsem navázala hezký vztah. Dodělala jsem střední školu a šla jsem pracovat do jednoho podniku.

Nepovedený vztah

Když se můj život trochu ustálil, začala jsem přemýšlet o svých biologických rodičích. Tehdy se mi ale nedařilo nic moc zjistit, žádný kontakt, tak jsem to nechala plavat. Měla jsem před sebou vlastní budování života.

Přišla nová práce, noví lidé, osamostatnila jsem se a tehdy jsem potkala Marka. Byl moje první velká láska. Byla jsem tehdy nezkušená, takže jsem se vrhla do vztahu po hlavě, myslela jsem, že láska je bezpodmínečná. Bez přetvářek a předsudků.

Měla jsem růžové brýle a byla jsem naivní. Takže jsem se do vztahu tak ponořila, že jsem otěhotněla. Byla jsem nadšená, protože ožily moje sny o velké rodině, kterou jsem kdysi chtěla. Jenže Marek nebyl moc nadšený, nechtěl mluvit o svatbě.

Možná i to způsobilo, že jsem začala mít problémy. Skončila jsem v nemocnici, potratila a vše se rázem vyřešilo. Dítě ani svatba se nekonaly a my s Markem jsme se rozešli.

Nevěřila jsem chlapům

Trvalo mi spoustu let, než jsem zase začala důvěřovat mužům. Bála jsem se někomu otevřít, pustit ho do svého světa. Ta zkušenost s potratem také byla bolavá. Pak jsem ale potkala Marka. Ano, zase to byl Marek. O to víc jsem byla opatrná.

Ale právě proto, že mě přesvědčil, že může být nejen chlap, ale i další Marek jiný, jsem do toho opět spadla. On se mnou chtěl žít. Byl už rozvedený, měl jedno dítě, ale s jeho synkem jsme si sedli. Nakonec jsem se dočkala i svatby.

Pokoušeli jsme se o dítě, ale nešlo to. Když jsem absolvovala vyšetření, bylo mi sděleno, že pro mne bude problematické mít děti. V podstatě mi řekli, že byl zázrak, když jsem jednou otěhotněla. Já? Moje maminka sice nebyla plodná, ale byla nevlastní.

A ta vlastní, co jsem věděla, byla plodná až dost. Nechápala jsem tu nespravedlnost. Když jsem pochopila, že dítě neodnosím, nadnesla jsem před Markem téma adopce. Nebyl nadšený. Věděl o mém původu.

Říkal, že moji rodiče měli štěstí, ale co víme, s jakými geny by bylo naše dítě. Nakonec souhlasil. Bohužel, než jsme stačili absolvovat kolečko kvůli adopci, Marek přišel o život při autonehodě. A já tím pádem přišla o nárok na dítě. Tehdy se ve mně vzedmula touha poznat, odkud pocházím.

Druhá rodina

Jak jsem pátrala, zjistila jsem, že i máma pocházela asi z šesti dětí. Tehdy mne opět zamrzelo, že já s takovými geny nemohu mít potomka. Nakonec jsem vypátrala sestru. Byla moc milá, pohostila mne a vyprávěla mi o mámě.

Ta už bohužel nežila, takže jsem se nikdy nedozvěděla, jestli na mě myslela. Podle sestry se o mně máma nikdy nezmínila, to ale neznamená, že to nenosila v sobě. Mám alespoň nějakou druhou rodinu, i když všichni bydlí daleko.

Zdena T. (72), Plzeň