Byli jsme mladí a až příliš troufalí. Chtěli jsme si promluvit s duchy našich blízkých. Takovou zkušenost bych ale nikomu nedoporučovala.

Tehdy mi bylo třináct let, když mi zemřela babička, kterou jsem měla velice ráda. Neměla jsem moc kamarádek, ráda jsem trávila čas sama. Ráda jsem si četla, malovala a vyšívala, vždy v klidu v tichosti domova.

Ven jsem chodila pouze se starší sestrou Adélou, občas nás vzali rodiče za kulturou do divadla nebo na koncert. Ráda jsem chodila za babičkou, která bydlela v naší vesnici jen několik domků od nás, a povídala si s ní. Ona mě měla nejradši a já ji také.

Nebojím se

Hned druhý den po její smrti nastalo v mém životě naprosté pusto a prázdno. Najednou jsem měla pocit, že nikoho nezajímám, že mi nikdo nerozumí. Po dvou týdnech, to začaly jarní prázdniny, jsem se rozhodla, že s tím musím nutně něco udělat.

Oblékla jsem se a vyrazila na procházku k rybníku. Už zdálky jsem si všimla holek z vyšší třídy. Chtěla jsem se rychle otočit a jít pryč, ony mě ale zaregistrovaly. A začaly pokřikovat, abych šla k nim. Prý mě potřebují. Nechápala jsem, proč?

Ale zvědavost mi nedala, sebrala jsem odvahu a vyrazila. Jedna z nich, Andula, se mě zeptala, jestli se bojím duchů. Ta otázka mě zaskočila, s lehkým váháním jsem odpověděla, že samozřejmě ne. I když to pravda nebyla.

Je půlnoc

„No to je skvělé!“ vyhrkla nadšeně. „Potřebujeme někoho, komu teď zemřel někdo blízký, a já vím, že tobě zemřela babička.“ Hned mě chytly za ruce a táhly s sebou do bytu k Andule Její rodiče odjeli na dovolenou, a tak byl prostor volný.

Musela jsem zavolat domů, že u Anduly přespím. Bylo to tak zvláštní! Najednou jsem měla radost, že o mě ty starší holky stojí, a vůbec jsem se nezdráhala. Naopak jsem se těšila, co se bude dít. Když jsme dorazily na místo, čekal nás tam Andulin sedmnáctiletý bratr Jáchym.

Rozesadili jsme se kolem kulatého stolu a Jáchym rozsvítil svíčky, že on bude médium. Něčím mě děsil. „Dáme zatím karty?“ řekl. Já vrtěla hlavou, že je neumím. „Však se to rychle naučíš,“ nedal se. A tak jsem začala karbanit. Zabrala jsem se do hry, až jsem zapomněla na čas.

Najednou byla půlnoc. „Je čas!“ Holky sbalily karty na hromádku a ty zmizely ze stolu, než jsem se nadála. Chytli jsme se za ruce. Na útěk bylo příliš pozdě. Všichni se zaměřili na mou zesnulou babičku.

Bála jsem se, zároveň jsem byla zvědavá a v hloubi duše toužila se s babičkou znovu setkat.

Bylo to varování

Musela jsem jí klást dotazy – a ona odpovídala – sebejistě a rychle. S hrůzou jsem poslouchala odpovědi, které byly neuvěřitelně přesné a odpovídaly pravdě. Byla jsem zděšená a rozhozená. Něco mi na tom všem ale nesedělo.

Pak začaly holky vyvolávat další duchy, své příbuzné i různé osobnosti. Stolek se viklal a Jáchym jako médium měnil hlas podle toho, jestli odpovídala právě žena, muž, nebo dítě. A pak se to stalo! Z kuchyně se ozvala rána, která naši seanci přerušila. Všichni jsme nadskočili a běželi se podívat.

Na zemi ležela skleněná lahev s kečupem, který se rozlil do naprosto jasného slova: Krev! Posedla nás hrůza a k seanci jsme se už nevrátili. Tu noc měli Andulini rodiče na dovolené nehodu a málem zemřeli. Bylo to nejspíš varování, že mrtví se mají nechat v klidu odpočívat.

Jitka (63), Cheb