Jsou sourozenci a v dětství se měli rádi. Teď, když by z nich mohli být nejlepší kamarádi, se nemohou ani vidět. Jdou si po krku a je to čím dál horší.
Narodili se nám v rozmezí čtyř let a byla to taková nerozlučná trojice. Říkali jsme jim tři mušketýři a manžel vždycky vtipkoval, že ti „Tři“ byli vlastně čtyři, tak bychom si prý měli pořídit ještě jedno.
Já samozřejmě nechtěla ani slyšet. Tři kluci nám bohatě stačili. Bylo to takové veselé klubko háďat.
Bývala jsem na ně pyšná
Každý z nich měl jinou povahu i temperament a moc hezky se tak doplňovali. Nejstarší Pavel byl celý po tátovi. Vzhledem i povahou. Vysoký černovlasý kluk, co pro nějakou tu ránu nešel daleko. Ale srdnatý.
Ne že by se pral, ale líbit si nic a od nikoho nenechal. No, ne pokaždé vyhrál. Z pískoviště jsme celkem pravidelně chodili plačky. Tedy on a jeho dva mladší bráchové. Prostřední Petr se podobal zase spíš mně. Blonďák, tichý a přemýšlivý.
No a náš nejmladší Patrik zase zdědil všechno po mém otci. Znělý hlas a svalnatou postavu sporé výšky. Byl z kluků nejmenší, ale takový silák. Věnoval se atletice a dotáhl to až na celorepublikovou úroveň.
Byli si blízcí a ať vzpomínám, jak chci, nepamatuji se, že bychom s nimi měli nějaký zásadní problém. To ani v pubertě, před kterou mě všichni varovali.
Všechno bylo zalité sluncem
S učením to měl Péťa občas horší, ale i on se nakonec vyučil a pilně pracoval. Pavel se stal lékařem a Patrik pojišťovacím poradcem. Všichni kluci slušně vydělávali a všichni se dobře oženili. Ze snach jsem měla velkou radost.
Žádné takové ty klasické hádky mezi tchyní a snachou, to se u nás nevedlo. Bydleli jsme společně, ale nijak jsme si nepřekáželi.
Pod jednou střechou
Už zamlada jsme s manželem koupili velký dům se stodolou na venkově. Tehdy jsme ho ani nechtěli, ale nic menšího nebylo na naší vsi k mání. Cena byla tak nízká, že to vlastně bylo jedno, jak velké stavení je. Ceny energií se tehdy moc neřešily.
Postupně jsme začali rekonstruovat a kluci nám, jak rostli, museli pomáhat. Manžel je velký kutil a většinu prací zvládal sám s kamarády ze vsi. Později jsme byli rádi, že tolik místa máme. Alespoň děti nemusely nic kupovat a každý se nastěhoval do svého.
I přes zdánlivou idylku se začaly jejich vztahy zhoršovat. Zprvu nenápadně a jakoby náhodou, později jsme si s manželem začali připadat jako v nějaké nepovedené válce.
Všichni se hádali
Nejhorší na tom všem bylo, že se rozhádaly i snachy, a dokonce i vnoučata začala mezi sebou bojovat. Ani nevím, kde byla příčina toho všeho, ale vztahy skoro idylické se proměnily. Často jsem litovala, ale nevěděla jsem, co si počít.
Řešení se muselo najít
Od nás všichni očekávali, že je budeme v jejich sporech soudcovat. Pavla hned všechno rozzuřilo a začal vyčítat bratrovi všechno možné. Nejvíc mu leželo v žaludku Patrikovo nové auto. „No, já tolik let studoval a on se sotva vyučil.
To není fér!“ Patrik mu na to vždycky odsekl, že se měl hůř učit a vozil by se také v takovém fáru. Za nejhorší jsem považovala spory vnoučat. Vždycky z toho byla rvačka. A praly se i holky, v rámci emancipace.
Řešení se muselo najít
To snachy se zase předháněly jinak. Jedna si pořídila nová ňadra a ta druhá zase plastiku břicha. Třetí nic, jen takovou krátkou dovolenou v Karibiku. S kamarádkou! I manžel, dříve mírný jako beránek, začal přitvrzovat. U televize si z ničeho nic povzdychl:
„No, taky bychom měli začít řešit dědictví, než nás někdo zamorduje. Neumím si představit, že naši synové budou dědit nemovitost rovným dílem. Jak se o to podělí?
Co když bude chtít jeden z nich svoji třetinu prodat a ostatní ne?“ Musela jsem uznat, že má pravdu. Nakonec by se po zbytek života soudili… Svolali jsme rodinnou radu. Jen syny, bez manželek a dětí. Samozřejmě se strhla hlasitá hádka.
Mlčela jsem a čekala, co řekne manžel. Vždyť to byl nejvíc on, kdo se tolik na baráku i zahradě nadřel! A teď tu seděl a čekal, až se synáčkové vyřvou. Byla to hanba.
Manžel našel řešení
Když hádka trvala už hodně dlouho, bouchl pěstí do stolu. Kluci se lekli a konečně zmlkli. „Tak teď vám něco řeknu, a nebudu to opakovat.
Pokud se neusmíříte a nezačnete se chovat k sobě hezky, nebo alespoň přijatelně, věnuju tenhle dům charitě a vy nezdědíte nic!
Už se uklidnili
Za týden pozval Patrik všechny na společný oběd. Omluvil se. Nabídl, že se odstěhuje do služebního bytu. Už prý o tom uvažuje delší čas. A odstěhovat se chtěl i ten náš prostřední. K rodičům manželky, do města. Prý už dávno touží po divadlech a kinech.
Zbýval Patrik, který si vydělával z kluků nejvíc a který všechny sezval. „No, tak já si vezmu hypotéku a bráchy vyplatím. Bude klid a vše vyřešené! Jejich nápad se nám s manželem zalíbil.
Stěhování se odehrálo v dobrém, a dokonce se na víkend scházíme, kluci k nám jezdí jako na chalupu. Při troše dobré vůle se prostě nějaké řešení vždycky najde! Už se neperou.
Lucie P. (64), Česká Lípa
