Rodiče mě před hudebníky varovali. Říkali, že se s nimi nedá žít, skoro nejsou doma a potrpí si na nevěry. Dnes vím, že to není pravda.

Před hudebníky mě máma s tátou odjakživa varovali, říkali, že jsou to problémoví partneři. Byla to svým způsobem pravda, však jsem měla chování muzikantů málem dennodenně na očích.

S kamarády jsme měli od střední školy kapelu a objížděli s ní tancovačky v okolí. Užívali jsme tenkrát spoustu legrace a zážitků, na které dodnes s úsměvem vzpomínám. I když jsem dokola opakovala:

„Kluci, najděte si jinou zpěvačku, slyšíte přece, že nejsem žádnej zázrak,“ ujišťovali mě horem dolem, že žádnou jinou nechtějí a že jsme přece prima parta. Občas někdo reptal, že nejsme zrovna talenty od boha, na to kytarista Karel pokaždé ostře odvětil:

„Hele, jestli chceš talenty, mazej do Rudolfina, jasný? Nikdo tě tady nedrží.“ Dotyčný sklapl jako kudla a byl rád, že je rád. Co by taky za dvacet korun vstupného chtěl. Edith Piaf?

Sbor krkavců

Kluci byli fajn, ale obávala jsem se, že se z jejich řad pravděpodobně nebudou rekrutovat vzorní životní partneři. Měla jsem už roky na vdávání, biologické hodiny bily jak orloj na Staromáku, nezbylo než se porozhlížet po eventuálním manželovi.

Na tanečních zábavách, které jsme ve velkém navštěvovali, jsem poctivě pokukovala po chlapících na ženění a o pauzách s nimi rozmlouvala, ale byla to bída s nouzí.

Přitom to žádní hudebníci nebyli, narazila jsem na prodavače v koloniálu, pokrývače, truhláře, učitele v malotřídkách, popeláře, hajné, ale ani jednoho z nich jsem si neuměla představit jako svého budoucího muže.

S jedním jsem seděla půlku večera, kluci hráli beze mě a pokoušeli se i zpívat, znělo to jako sbor krkavců, ale dělali to pro mě a ještě na mě přejícně mrkali. No ale skončilo to katastrofou.

Tak blízko

Do venkovského kulturáku se vřítila ženská jako kyrysar a hulákala: „Tak tohle je ta návštěva u nemocného dědečka? A koukám, že je dědeček k světu a blond!“ Chrstla mi do obličeje laciné červené víno, ale můj společník na tom byl hůř, rozbila mu o hlavu lahev.

Poroučel se k zemi a volala se záchranka. „To vám neřekl, že je ženatej?“ vřískala. Kluci seskákali z pódia, aby mě před ní chránili. „Kdybych byl ženatej s touhle pohromou, taky bych radši balil ženský na zábavách,“ šeptal mi Karel.

Koukali jsme, jak zdravotníci nakládají chlápka do sanity, a Karel smutně drmolil: „Hledání ženicha ti moc nejde, co?“ Přikývla jsem. „A vaši ti zakazujou muzikanty, viď? Hele, ale já přece nejsem tak špatnej, nebo jo?“ Překvapeně jsem zvedla oči. Karel!

Byl tak blízko, měla jsem ho celou dobu vedle sebe a neviděla, že tohle je kluk přesně pro mě. Na kytaru už dávno nehraje, má stavební firmu a spolu jsme vychovali tři bezvadné syny.

Iva (65), Klatovy