Sama jsem prožila v dětství trápení s mámou. Nechtěla jsem být po ní. Jenže jsem selhala mnohem víc.

Jako bych to slyšela ještě dnes. „Nejsi moc hezká, musíš být alespoň chytrá,“ říkávala mi máma, když mě nutila šprtat všechny předměty. Nebyla jsem hloupá, ale nároky své matky jsem nesplňovala.

Ona byla sošná, krásná žena, chvilku si přivydělávala jako manekýna. Proto pro ni bylo asi zklamání, když se jí narodilo dítko s dispozicemi pro brýle a pár kily navíc. Byla jsem víc po tatínkovi. Byl starší než maminka.

Miloval mě, ale nechtěl se s ní hádat, takže vždy se ji snažil spíš jen mírnit, než aby bouchl do stolu, že se dceři neříká, jak je ošklivá.

Všechno bylo na otci

Moje matka se vždy spíš nosila. Byla takové fifipírko, jak jí stejně s láskou říkal tatínek. Na něm vše bylo. Mnohdy vařil, uklízel, maminka nás třeba brávala na výlety. Zkrátka starala se o nás tak, jak bavilo ji. Dodnes se divím, že ti dva spolu vydrželi. Bohužel vzorec jejich vztahu promítli i do nás, vlastních dětí.

Utekla jsem pryč

Jakmile to šlo, odešla jsem z domova. Navzdory tomu, že si máma myslela, že se neosamostatním. Těžko říct, jestli se jí ulevilo, že mě měla z krku, nebo jí bylo líto, že nemá koho komandovat. Sice jsem měla mladšího bratra, ale na toho takové nároky neměla. Nemusela se s ním jako žena srovnávat.

Sázka na špatného kluka

Trošku jsem hledala příležitost, jak utéct, takže jsem moc nehleděla do budoucna. Mirek byl o dva roky starší. Bydlel v bytě po rodičích, takže i pro mě se zdálo ono místo ideálním zázemím.

Bohužel, jak mému chlapci spadla do klína ta nemovitost, tak nebyl moc pracovitý. A bohužel se občas napil. Mělo mě to odradit, ale já neviděla, neslyšela. Vlastně jsem do toho trochu spadla i já, abych nějak přežila.

Vše zpečetilo mateřství

Bohužel jsme se v tom životě nějak plácali. Až tak, že jsme zadělali na miminko. Samozřejmě těhotenství přišlo nevhod nejen mně, ale i Mirkovi, který se nechtěl vzdát svobodného života. Nutil mě k potratu, tvrdil, že možná to ani není jeho.

Vymýšlel si, aby se zbavil odpovědnosti. A vyhodil mě z bytu. Kam jsem měla jít? K mámě? To bych jí jen nahrála. Takže jsem se protloukala, jak to jen šlo. S rodinou jsem si jen telefonovala a vymlouvala jsem se, že mám moc práce.

Nemohla jsem se ukázat s rostoucím břichem. Těsně před porodem se mi podařilo přesvědčit jednu známou, že u ní budu nějaký čas bydlet i s dítětem.

Nechtěla jsem se vzdát

Bohužel ona známá si našla nového partnera a najednou pro nás všechny nebylo v bytě místo. Takže jsem se s malým Davidem protloukala ulicemi. Když jsem něco vydělala, byli jsme na ubytovně.

Je jasné, že takový styl života nesvědčil malému miminku, takže jsem o dítě přišla. Rodičům jsem se ztratila ze života, ti pomoct nemohli. Tatínek mezitím zemřel a máma se možná ani moc nechtěla zajímat, co se mnou je.

O Davida se nikdo starat nechtěl, otec nejevil zájem. Vzdala jsem to. Byla jsem na dně. Uběhlo několik let. Živořila jsem bez domova a už jsem neviděla to světlo na konci tunelu. Ale přece jen jsem to nechtěla tak vzdát.

Jednou mě přijali jako uklízečku do jednoho podniku. Tam pracoval i Standa. Dělal na recepci, takže jsme byli hodně v kontaktu. Povídali jsme si a já po mnoha letech zažila to mravenčení, když se zamilujete.

Nicméně neměla jsem odvahu mu říct, co jsem v životě už zažila. Bála jsem se, že o něj přijdu.

Stačilo pár slov

Standa byl velmi vnímavý člověk a nějak pochopil, že něco skrývám. Byli jsme spolu asi půl roku, když jsem mu řekla, co se v mém životě odehrálo. Byl mi velkou oporou a přesvědčoval mne, že mám syna vyhledat. Jenže já už neměla nárok. Nebo jsem si to myslela.

Asi to byla i trochu výmluva, bála jsem se, co by mi Davídek řekl. Trvalo, než jsem si dala život do kupy. Smířila jsem se s tím, že začnu nový život se Standou.

A co matka?

Vzali jsme se a měli jsme dvě děti. Asi se ptáte, co moje matka. Alespoň to se Standovi podařilo. Kontaktovala jsem svoji rodinu. Řekla jsem mámě, že jsem žila na druhém konci republiky a měla jsem nějaké problémy.

Nějak to vzala, vůbec ji nevzrušovalo, že se jí ztratila dcera. Byla ráda za vnoučata, i když je občas taky peskovala. Že však má někde ještě třetí vnouče, to jsem jí už neřekla. Jen bráchovi, s nímž jsem navázala dobré vztahy. Sám prý nevěděl, co si myslet. Máma říkala, že jsem rodinu zavrhla.

Nakonec jsme se našli

Já vím, hledáte happy end i s Davidem. Neměla jsem odvahu se pídit po tom, kde je. Až se nakonec ozval sám. Bylo mu tehdy 25 let. Žil spokojeně u adoptivních rodičů, nic mu nechybělo.

Přesto chtěl logicky vědět, odkud pochází a proč ho biologičtí rodiče opustili. Vše jsem mu prozradila. Nebyl nadšený, ale nic mi nevyčítal. Jen se ptal. Rodina však nejsme. Píšeme si k svátkům, narozeninám a Vánocům, někdy se staví.

Ale třeba jednou za pět let. Vazby bohužel nemáme, ale já vím, že to je moje chyba. Někdy si říkám, jestli to tenkrát nešlo jinak. Že jsem se měla víc snažit. Asi jsem neměla tolik pít. Jako jeho otec.

Zdena L. (76), Písek