Odmalička jsem chodila do tanečního kroužku, tanec byl můj velký koníček. A právě na bále jsem potkala Martina.

Seznámili jsme se na plese. Bylo mi jednadvacet a vymetala jsem všechny tancovačky a bály v širokém okolí, na rozdíl od Martina, který tanec srdečně nenáviděl.

Poznali jsme se náhodou

Ale zrovna pršelo, on se se svou společností přesouval z lokálu do lokálu, jenže tam už měli zavřeno. Bylo teprve lehce po půlnoci a nikomu z party se nechtělo domů. Táhli městem, až přišli na to, že v jednom z kulturáků se ještě plesá.

Počkal na mě u toalet

Po krátké slovní potyčce s pořadatelem, který poukazoval na jejich nevhodný oděv, se ocitli v poloprázdném sále. Martin se rozhlížel po sále, v duchu se divil lidem, kteří jsou tu dobrovolně, a pak se naše oči střetly.

Později líčil, že se pevně rozhodl, že mě musí oslovit, ale nevěděl jak. Měla jsem tanečního partnera a seděla u velkého stolu s mnoha veselými přáteli. Zvolil tedy mimořádně nešťastnou metodu, číhal u dámských toalet.

Vypátral moje telefonní číslo

„Musíme se vidět,“ hučel do mě. „Dej mi telefonní číslo.“ Užasla jsem, co si dneska ti úchylové dovolují. I když tenhle byl nezvykle pohledný, a tak jsem se divila, proč se chová zvrhle, když by s normálním seznamováním zjevně neměl problémy.

„Zmizte, nebo zavolám pořadatele,“ zasyčela jsem. Vypařil se jen zdánlivě, ale protože se stále potuloval kolem, uslyšel od někoho mé příjmení. Tak se nakonec přece jen dopátral telefonního čísla. Byla z toho láska na celý život, nebo to alespoň tak vypadalo.

Zlomené srdce

Šest let jsme spolu chodili. A když jsem už téměř s jistotou čekala žádost o ruku, přišla studená sprcha. Požádal o ruku, to ano, ale úplně jinou dívku. Znali se jedinou noc, jenže ona během ní otěhotněla.

Na svatebním oznámení, kde stálo jeho jméno vedle jejího, bylo na rubu napsáno: Promiň.

Zamilovaný kamarád z tanečních

Čas pak utíkal jakoby v mlze. V jednatřiceti jsem se vdala za svého tanečního partnera Tomáše. S Tomášem jsme se znali odmalička, chodili jsme spolu do tanečního kroužku od školních let. Byl to můj velký kamarád a skvělý společník.

Když jsem přišla o Martina a bloumala časem i prostorem osamocená, zahořklá a zraněná, řekl mi, že je do mě odjakživa zamilovaný. A tak jsem si řekla, proč nestrávit život s někým, kdo mě má doopravdy rád.

Nic mi nechybělo

Vyměnili jsme můj miniaturní byt za větší, narodily se nám dvě dcery. Naši byli Tomášem nadšení. I já jsem si v duchu blahopřála, že jsem se nechala vytáhnout ze své duševní bažiny způsobené Martinovým podrazem a přemluvit k svatbě.

Nebylo vzornějšího manžela než Tomáše, lepšího otce pro Anetku a Kristýnku jsem si neuměla představit. Cítila jsem hlubokou spokojenost a netušila, že na mě čeká zkouška, a když v ní neobstojím, úplně všechno zničím.

Postava pod lampou

Pátá lampa zleva. Někdy jsem nedokázala se tím směrem nepodívat. Tam jsme se vždycky scházívali. Já a Martin. Deset let uteklo od našeho rozchodu, zrovna jsem spěchala domů zamračeným deštivým podvečerem.

V jedné ruce nákup, v druhé bonboniéru pro tchyni k narozeninám. Někdo tam stál, zahalen do stínů natolik, že byl k nerozeznání. Vysoká štíhlá postava. Přinutila jsem se zrychlit krok.

Byl to on!

Jen přelud, divná hra stínů, přesvědčovala jsem se. Za mnou rychlé kroky. Ohlédla jsem se a už jsme si koukali do očí. Deset let jsme se neviděli. „Ale ano, mám se skvěle,“ odpovídala jsem na jeho dotazy. „Zato já,“ otočil oči v sloup. „Dávno jsem rozvedený. A myslím na tebe ve dne v noci.“

Dávné city ožily

Ve dne v noci, znělo mi v hlavě, když jsme blahopřáli tchyni k narozeninám. Jako kdyby mě někdo očaroval. Česala jsem Kristýnku před spaním, usmívala se na ni a místo jejího viděla úplně jiný obličej. Nespala jsem, nejedla, hubla. Četla básně!

Byla jsem ztracená. Scházeli jsme se skoro

každý podvečer, pokaždé jen tak na půl hodinky. „My dva,“ řekl Martin. „Budeme spolu žít, to se vsaď.“ Polilo mě horko. „Zapomínáš, že mám dvě děti,“ hlesla jsem. „Budu je mít stejně rád jako tebe,“ ujistil mě.

Velké rozhodnutí

Po skoro deseti měsících závratné radosti i nepopsatelného trápení přišel ten den, kdy jsem slíbila, že doma všechno řeknu. Měla jsem to promyšlené. Odejdu z bytu jen s kufříkem, všechno připadne Tomášovi, auto i chata, nebudu chtít nic.

Děti uvidí, kdykoli si zamane. Bude si je brát na víkendy, na dovolené, chodit pro ně do školky, cokoli si řekne, bude předem splněno. To je přece velkorysé, nebo ne?

Moje srdce rozhodlo

Dala jsem dcery spát, vypnula televizi a řekla, že si musíme promluvit. „Nebude ti vadit, když u toho budu spravovat loutku?“ řekl Tomáš. Lepil princezně utržené vlásky a rozmotával zašmodrchané nitě, s jejichž pomocí hýbala rukama.

Dívala jsem se, jak maže holou hlavu loutky lepidlem, a oči se mi naplnily slzami zoufalství. „Cos chtěla?“ zajímal se a soustředěně zkoumal zamotané nitě. „To nestojí za řeč,“ vypravila jsem ze sebe.

Jeden vzkaz na rozloučenou

Třásly se mi ruce, když jsem si brala kabát a vlekla se nocí k Martinovu bytu. Ani jsem nešla nahoru. Jen jsem napsala na papírek třesoucí se rukou slovo promiň a hodila ho do schránky. Od té doby jsme se spolu už nikdy neviděli, nezavolali si, nenapsali.

Anna T. (57), Ústí nad Labem