Slavila jsem s kamarádkami třiadvacáté narozeniny. Bylo skoro strašidelné, že mě Miloš sledoval až k vinárně a pak do ní vrazil.
Bylo to děsivé, chodit se žárlivcem. Jenomže zpočátku jsem netušila, jaký je doopravdy. Seznámili jsme se na diskotéce. Byla jsem šťastná, že mám kluka. S mou silně introvertní povahou to byl vlastně malý zázrak.
I máma mě pobízela, ať chodím mezi lidi, že nemohu strávit celý život schovaná doma pod stolem. A tak jsem šla oproti svým zvyklostem s kamarádkami na diskotéku, kde jsem se seznámila s Milošem.
Holky uznale konstatovaly, že je to fešák a ať se ho držím, ale postupem času ve mně hlodaly pochybnosti. Někdy jsem ho vídala pod oknem. Nebo se mi to jen zdálo? Ba ne, stával tam.
Tvrdil, že mě tak miluje, že si neodpustí koukat mi do okna a posílat mi na dálku vzdušné polibky. Vypadalo to zprvu romanticky.
Časem jsem ale pochopila, že ve skutečnosti Miloš jenom hlídkoval, zda někam večer nejdu, anebo zda tu na mě nečeká nějaký jiný kluk.
Dámská jízda
Mé třiadvacáté narozeniny jsme slavili spolu, bohužel jsem se neprozřetelně prořekla, že je budu slavit i s kamarádkami U Černé růže. Úplně se mu v ten moment změnil obličej, nastěhoval se mu tam těžko zvladatelný vztek.
„Cože?“ vzkřikl najednou dopáleně. „A můžu teda jít s tebou?“ zeptal se, ale vypadalo to spíš jako rozkaz. Odpověděla jsem, že to nejde, že je to dámská jízda. Zařval: „To známe, tyhlety dámský jízdy!“
Pak se ale omluvil. Cítila jsem úzkost. Když jsme s holkami seděly večer ve vinárně, jedna najednou vypískla, že vidí bledý obličej, zvenku přilepený na prosklenou stěnu. Miloš mě potají sledoval a skrze sklo kontroloval.
Číšník, který nám právě otevíral víno, povídá: „Dámy, na žárlivce pozor. Nedá se s nimi žít. Já měl žárlivou přítelkyni a řeknu vám, ve vězení bych se cítil svobodněji.“ Zasmály jsme se tomu, a to byla velká chyba.
Vzápětí dovnitř vrazil Miloš, kterého rozzuřilo, že se usmívám na mladého, hezkého číšníka. Zařval na něj: „Dej té slečně pokoj, jasný? Nebo…“ Obsluhující dělal karate, a tak se s Milošem nemazal. Popadl ho za flígr a vyhodil z restaurace.
Chuť žárlit
Bylo mi do pláče. Chtěla jsem za Milošem běžet, ale holky mě zastavily. Místo toho mi vrazily do ruky skleničku, prý na uklidnění. Když jsme si připíjely, zeptal se ten číšník, zda mi může popřát také.
Ťukl si se mnou a vyjádřil naději, že se toho zuřivce zbavím. „Ale to pak budu zas sama, samotinká,“ hodila jsem mu udičku. „A mě byste, slečno, nechtěla?“ bystře zareagoval dle očekávání. Ujistila jsem ho, že docela chtěla.
Holky vzdychaly áách, jak je to prý romantické. Počkala jsem, až mu skončí šichta, ostatně U Černé růže se čekalo hezky. Raději mě doprovodil domů, protože jsme se oba báli, aby na mě nečíhal žárlivec.
Byla jsem Milošovi svým způsobem vděčná, díky němu jsem se seznámila s budoucím manželem. Jsme spolu dodnes, a když má jeden nebo druhý chuť žárlit, raději si to zase rychle rozmyslí.
Lenka (67), Sokolov
