Na sjezdovce se mi stal úraz. Nebyla jsem v ohrožení života, ale ztratila jsem na chvíli paměť. Zato se mi ale vybavily neuvěřitelné věci.
Nikdy jsem nevěřila na existenci minulých životů, ani na nějaké duchy, výklad z karet, věštění budoucnosti a podobné fantazie. Všechny tyto záležitosti ve mně vzbuzovaly posměch, nebo dokonce ironické poznámky. To se všechno změnilo v jednom okamžiku.
Dnes už vím, že by měl být člověk v hodnocení těchto věcí opatrný. Zážitek, který mi osud přichystal, mi nasadil do hlavy brouka, kterého se už nikdy nezbavím.
Varovali mě
Jsem inženýrka a celý život jsem věřila pouze tomu, co se dalo změřit, zvážit, spočítat. Svůj volný čas jsem trávila sportem, zejména lyžování jsem milovala. Raději než do teplých krajin za mořem jsem volila cestu na hory.
Své padesátiny, jsem se tehdy rozhodla oslavit na horské chatě nedaleko Klínovce v kruhu svých přátel. Rodinu jsem neměla, na vztahy nebyl čas, nějak kvůli práci „zapomněla“ mít děti a pak už bylo pozdě. Žila jsem si ale spokojeně.
Už příjezd na horskou chytu byl však provázen zvláštními okolnostmi, kterým jsem samozřejmě nevěnovala pozornost. Nějaké varování osudu jsem si nepřipouštěla. Dnes zpětně ale vím, že mě osud varoval hned několikrát.
Ještě před tou osudovou jízdou na lyžích mě od lyžování odrazovala sama majitelka horské chaty. Říkala, že se jí o mně zdál zlý sen a že bych neměla lyžovat. Její muž to dorazil tím, že odrecitoval část Kytice, ve které stojí, že pátek nešťastný je den.
Ten den byl totiž pátek. Té slaboduchosti jsem se musela smát.
Děsivý pád
Byla jsem skvělá lyžařka, která jezdila léta do Alp, tak mě nějaká sjezdovka na Klínovci nemohla rozhodit. S velkým sebevědomím jsem vyrazila. Sjížděla jsem kopec tak, jak jsem byla vždy zvyklá, najednou do mě ale někdo silou vrazil.
Letěla jsem obloukem střemhlav k lesu, víc nevím. Probrala jsem se v nemocnici. Nevěděla jsem, jak se jmenuji, kdo jsem, nepoznávala jsem přátele. Tupě jsem zírala na televizi, lidé se mi zdáli divní.
Nutila jsem se usnout, abych unikla do snů před realitou, která mě děsila. Ve spánku jsem se cítila v bezpečí.
Našla jsem rodinu
Ve snu jsem přicházela polní cestou k domku, kde mě vítal pes. Nějaké děti se začaly sbíhat a pokřikovaly na mě: „Mámo!“ Před domem seděla stařenka a já věděla, že to je moje máma. V srdci jsem ucítila hřejivý pocit štěstí. Byla jsem doma!
Tam byla moje rodina, plná dětí a radosti! Někde tam byl i můj muž, neviděla jsem ho, ale tušila jeho přítomnost. A pak se mi po pár dnech vybavil můj současný život. Bylo to takové zvláštní prozření. Vzpomněla jsem si konečně, kdo jsem.
Ztráta paměti byla pro mě hrůza. S myšlenkami na zvláštní sen jsem těžko vnímala rozdíl mezi realitou a fantazií. Jako bych několik dní byla zakleta v nějaké dávné minulosti, která mi byla důvěrně známá! Moje zdravotní problémy nebyly tak hrozné, jak se zdálo.
Kromě drobnějších pohmožděnin jsem ztratila pouze na chvíli paměť. Možná to bylo proto, aby se mi otevřely jiné obzory. Na ten pocit štěstí a tváře, které se mi v paměti objevily, se totiž už nedá nikdy zapomenout.
Alena (61), Liberec
