S mužem jsme toužili po šťastné rodině. Oba jsme pocházeli z vyrovnaného prostředí, kde každý pomáhal každému. Náš syn s dcerou se ale nejenže nemuseli, ti dva si šli přímo po krku…
Považovali nás za ideální pár. Každý se za námi otočil. Dokonce nás často fotografovali. Už ve škole jsme viseli spolu na nástěnce, byla to jakási školní akce, fotograf se rozhlédl a bez rozmýšlení vybral ze všech žáků nás dva. A to už nám zůstalo.
Na střední škole jsme se stali v našem městečku ideální dvojicí na večírcích, plesech a společenských akcích. Jakmile jsme se kdekoliv objevili, okamžitě jsme upoutali pozornost a fotoaparáty se obracely k nám.
Ani nevím, jak se stalo, že jsme spolu začali chodit. Myslím, že nám to bylo vnuceno okolím. Když jsme se brali, naše svatební fotografie byla dlouho vystavena za výlohou místního fotostudia…
Prostě výstavní pár!
Z naší svatby se radovali všichni. Fotoaparáty cvakaly a fotili si nás i náhodní turisté. Okolí se radovalo z našeho spojení více, než my dva.
Byli jsme přátelé, měli jsme se rádi, ale musím přiznat, že se nejednalo o žádné romantické vzplanutí a vášnivou lásku. Celé naše manželství provázela vyrovnanost a rozum. Když se nám narodila dvě krásná a zdravá dítka, říkali jsme si, že jsme šťastná rodina.
Člověk si ale nemůže být jistý ničím. Nechápu, kde se v našich dětech vzala ta nenávist, ale od první chvíle, kdy se uviděly, začaly proti sobě bojovat.
Ačkoliv byl mezi sourozenci tři roky věkový rozdíl, mladší dcera svému bratrovi stačila ve všech směrech – fyzicky i duševně. Už jako malé dítko, které nechodilo, mlátila tříletého bratra po hlavě, jen se k ní přiblížil, a hrozně kousala.
On se jí na oplátku poškleboval. Jak čas šel, ti dva si prováděli jen to nehorší. Náš rodinný klid byl ten tam. Už nestačilo ty dva hlídal jen přes den, ale museli jsme i v noci. Když ne jeden, tak druhý se připlížil k postýlce sourozence, aby mu něco provedl.
Hlídkovali jsme a spánkový deficit udělal své. Stali jsme se neurotičtí.
Stavěli jsme barikády
Snažili jsme se předcházet sourozeneckým třenicím, a tak jsme si pořídili větší byt, aby každé z dětí mělo svůj pokoj. Naši ložnici jsme situovali mezi dětskými pokoji a nechávali dveře v noci otevřené. Od samého dětství se každé z dětí vyvíjelo jinak.
Bylo to zřejmé z jejich zájmů, koníčků, okruhu kamarádů – a také z toho, kam své aktivity a budoucnost směřovaly. Syn se díval na detektivky, dcera na dobrodružné filmy, syn si pořídil potkana, dcera přinesla okamžitě kočku.
A tak jsme si my, rodiče, pořídili psa, aby nastolil pořádek. Seděl na chodě mezi oběma pokoji a držel stráž – ve dne i v noci. Moc se nám tím ulevilo. Syn chtěl studovat práva, ale nedostal se na denní studium, a tak se rozhodl pro studium dálkové.
To byla voda na mlýn jeho sestry. Nebylo dne, aby se bratrovi nepošklebovala. Představa, že to bratrovi natře, byla pro ni nejsilnějším motorem k učení. Volný čas trávila ve studovně knihovny a přestala komunikovat s kamarádkami.
Začala dopisovat do různých novin a časopisů, a tak se dostala velkou pílí a snahou na denní studium prestižní vysoké školy. Pro nás tím nastalo nádherné období klidu. Děti se od sebe vzdálily.
Večery jsme s manželem seděli u vína, poslouchali Vivaldiho, on drbal našeho psa a já hladila dceřinu kočku. Žádný křik, žádné rozbité nádobí.
Oko za oko, zub za zub
Syn dostudoval práva s vypětím sil a stal se exekutorem. Dcera byla úspěšnou, a hlavně obávanou novinářkou. Naše chvíle klidu netrvaly dlouho. Ty dvě bytosti se snad už zrodily k tomu, aby se ničily a tím nám braly klid v duši a spokojený spánek.
Všechny kauzy, které syn řešil, si vzala dcera za svůj velký osobní cíl – vyrvat dlužníka bratrovi z rukou, a to prostřednictví mediálních skandálů. Sousedé i známí si na náš ukazovali a smáli se nám nejprve za zády, a pak už přímo do očí.
Celé noci jsem nemohla spát a manžel se trápil. Až po jedné takové válce, kdy dcera neváhala o svém bratrovi v tisku napsal, že je gay a proto nemá rodinu, se manžel zhroutil. Jeho srdce nevydrželo. Lékaři mu nedávali velké šance. A to už bylo skutečně příliš!
Mír u smrtelného lože
Do nemocnice přijely obě děti okamžitě. Doufala jsem, že se nepotkají, a nepoperou se přímo na Jipce, ale osud chtěl, aby se ti dva věční nepřátelé sejšli přímo u otcova lůžka. Z úcty k prostředí se chovali naštěstí tiše a slušně. Nicméně napětí bylo značné.
Manžel vyslovil své poslední přání – aby mu naše děti slíbily, že se až do smrti nebudou hádat a vzájemně si škodit. Oba kupodivu pod dojmem okamžiku slíbili. Moc jsem ale v realizaci přání nevěřila. Manžel ale nejspíš ano. Zatvářil se spokojeně a zavřel oči.
Přístroje okamžitě zareagovaly. Ani nevím, jak mě vyvedli na chodbu. Bylo to tak. Manžel odešel navždycky. Ale s ním, je to neuvěřitelné, opustila naše děti jejich zášť a nenávist. Jako by si ji odnesl sebou.
Od té chvíle, a je tomu už dvanáct let, se ani jednou nepohádali. Chovají se k sobě slušně, tolerantně a ohleduplně. Žádná velká láska to sice není, ale v mých očích je to úspěch, ve který jsem už nedoufala.
Libuše (73), Praha
