Asi jsme se brali příliš mladí. Bylo nám sotva dvacet. Ale chodili jsme spolu dva roky, myslela jsem, že ho dobře znám. Spolehlivý, věrný, pracovitý.

Později se ukázalo, že umí být i vzorným tátou. A to byly roky, kdy jsem byla opravdu šťastná. Navzdory svému mládí jsem si toho skutečně vážila.

Se vším si dokázal poradit

Postavili jsme dům. Vlastníma rukama – tak se to v Pavlově případě dá říci. Řemeslníky si bral jen na ty nejodbornější práce. Jako inženýr stavař si uměl poradit téměř se vším. Téměř, to je to správné slovo.

Se situací, která na něho spadla jako blesk z jasného nebe, si zjevně správně neporadil.

Všechno se točilo kolem dětí

Pavlíkovi byly tehdy tři roky a Klárka se sotva batolila. Netušila jsem vůbec nic. Možná se podivíte, jak jsem mohla být tak zaslepená. Těžko říct. Byla jsem se dvěma dětmi na mateřské dovolené a nevěděla jsem, co dřív.

Zavalena povinnostmi kolem dětiček a domu jsem zřejmě nevnímala určité signály. Ale i kdybych je vnímala, co by se stalo? Nic. Mraky, které se nade mnou stahovaly, bych beztak nerozehnala.

Za dveřmi byla hysterická matka

Podzim přišel dřív, tráva na loukách žloutla, stromy zčervenaly. Děti dostaly průduškový zánět. Pán domu stále ještě nedorazil a nedal o sobě vědět. Vlastně nic zvláštního, mobilní telefony neexistovaly a neměli jsme ani pevnou linku. Taková byla doba.

Když se ozvalo zvonění a tlučení na dveře, řekla jsem si, že si nejspíš zapomněl klíče. Ale proč se sem tak divoce dobývá? Za dveřmi byl slyšet hlasitý křik mé matky. Kdo nezná mou matku, neměl by se s ní raději vůbec seznamovat.

Těžko s ní lze vyjít, je panovačná, hysterická. Odemkla jsem, ona vpadla dovnitř a ječela: „Ale já jsem to říkala! Na moje slova vždycky dojde!“

Můj muž se tahá s jinou!

Děti se vyděsily, musela jsem je uklidňovat. Když jsem je zahnala zpátky do postýlek, máma, aniž ztišila hlas, naříkala, že to ví celý kraj, a naposledy, že se to dozvěděla ona a úplně naposledy se to dozvím já. Nic jsem nechápala.

Popadla mě za ramena a volala: „Ten tvůj žije s tou blonďatou rajdou, to je pro tebe novinka, co?“ Byla to naprostá novinka. Najednou se mi špatně dýchalo, jako by v chodbách domu ubývalo kyslíku. Lapala jsem po vzduchu.

Byla jsem zaslepená

Vtom mi oči padly na obálku opřenou o vázu s posledními růžemi ze zahrádky. Předtím jsem ji neviděla, ale musela tam být. I máma ji uviděla. Zmlkla, ale jen proto, že mi četla přes rameno. Vzápětí zahulákala: „Tak on se ti omlouvá!

Otec dvou dětí si myslí, že stačí říct promiň!“ Nic jsem nechápala. Ráda mi to vysvětlila. Všichni vědí, že mého muže svedla ta poběhlice, štěbetají si o tom vrabci na střeše. Domů chodil jen přenocovat a vyfasovat čisté prádlo. Cožpak jsem si toho nevšimla? Zoufale jsem zavrtěla hlavou.

Matka měla jasno

Nejdřív jsem si to odmítala připustit. Dívala jsem se na spící děti a nevěřila, že by něco takového bylo možné. Jenomže on skutečně nechodil domů a máma do mě dennodenně hučela: „I kdyby se nakonec chtěl vrátit, ne abys mu to dovolila. To by bylo ponížení.

Co by tomu řekli lidi? Ten bídák nám nesmí přes práh!“ Řekla „nám“, protože se ke mně přistěhovala. Na můj názor se neptala.

Vždyť mě přece varovala!

Věčně jsem poslouchala, že to byla právě ona, kdo mě před Pavlem varoval. Jenomže teď se skutečně nastěhoval k bývalé spolužačce ze základky. Potkali se na třídním srazu. Ruplo mu v bedně, jak se říká. Snad to byla jeho první láska, nevím.

Kouzelný čas

Po špičkách přicházel advent. Babička mi, když jsem byla malá, vyprávěla, že je to kouzelný čas, kdy se lidem plní přání. Chodila jsem po břehu a nechtělo se mi vracet se domů. Budu už navěky sama? Co řeknu dětem? A pak začala všechna ta kouzla.

Možná to nevíte, ale na svatou Barboru je třeba uříznout třešňovou větvičku ze stromu starého alespoň deset let přesně v té vteřině, kdy se na obzoru objeví první sluneční paprsek. No tak do té vteřiny jsem se netrefila, ale barborky jsem si domů přinesla.

Když se prý větvička do Štědrého dne obalí květy, svobodné děvče v domě se do roka provdá. Ovšem byla tu i další pověra: když si děvče ukryje jeden z kvítků do šněrovačky, přivábí tím chlapce, na kterého si myslí.

No, tak jsem to zkusila, i když v tomto případě se zrovna o chlapce nejednalo a šněrovačku jsem neměla. Připadala jsem si jako zoufalec, který spoléhá na pověry.

Vyhodila ho ze dveří

Zazvonil dva dny před Štědrým dnem. Barborky už kvetly a já jsem si jeden kvítek vložila do rukávu mikiny. Zacinkal zvonek. Byla jsem zrovna u dětí a máma, čekající na tuto chvíli už několik měsíců, mě předešla.

Rozrazila dveře a na Pavla se snesla taková sprška vulgárních výrazů, že když jsem přiběhla, byl už pryč. „Měla bys mi poděkovat,“ vítězoslavně pronesla máma a zmizela do kuchyně. Myslela jsem, že ji snad začnu škrtit. Místo toho jsem tiše jako myška znovu otevřela dveře a vydala se na obhlídku.

Vypadal zdrceně

Seděl pod třešní na zasněžené lavičce. Vypadal zdrceně. Nemluvili jsme spolu snad celé věky. Když mě uviděl, řekl: „Nevěděl jsem, že tu s tebou bydlí tvoje matka.“ Pokrčila jsem rameny.

Bylo mrazivé ráno, ticho, bezvětří, sníh křupal pod nohama, k zemi se pomalu snášely zářivé bílé hvězdičky. Dodal trochu drze: „Copak oni ji v dubnu neupálili?“ Asi jsem se měla rozčílit, ale místo toho jsem dostala záchvat smíchu.

Nový začátek

Pravda, nepatřičný, vzhledem k vážnosti situace. Vzal mě za ruku. Šli jsme spolu ke dveřím a naše stopy po chvíli smazal sníh, stejně jako my jsme navždy smazali těch několik uplynulých měsíců.

Milena J. (59), Ostrava