Na vysoké škole jsem si přivydělávala hlídáním dětí. Některé byly rozmazlené, ale koho jsem měla upřímně ráda, byla Anička.
Do okázalé vily jejích rodičů jsem chodívala nejčastěji, oba byli věčně pryč. Všimla jsem si, že paní domu se ocitala mimo dům snad ještě častěji než pan podnikatel. Takže jsem jednala hlavně s ním.
Postřehl můj údiv nad tím, že matka dvouleté holčičky je věčně bůhvíkde, a pokoušel se mi to neobratně vysvětlit: „Moje paní je umělkyně. Zpěvačka, víte? Chce se realizovat i jinak než jen v domácnosti.“ Bylo mi ho líto, byl to velký fešák.
Chápavě jsem přikyvovala, ve skutečnosti jsem příliš nechápala, co je to za mámu, která nechává maličkou dcerku chůvám, které si tu podávaly dveře.
Práce dlouho do noci
Jednou jsem musela zůstat skoro až do půlnoci, pán byl někde v cizině, paní měla přijít v podvečer, ale neobjevovala se. Přišla pozdě, motala se a neposlušným jazykem mě nabádala: „Slečno, nikdy se nevdávejte. Je to hrůza!
Konec života!“ Holčička dávno spala, když se nad ni nakláněla, málem na ni přepadla. Tohle se opakovalo. Tehdejší přítel se zlobil, že chodím domů pozdě, vysvětlovala jsem, že pan podnikatel to štědře zaplatí.
Oba opustila
Pan podnikatel vypadal v té době čím dál nešťastněji. Jednou, když jsem odcházela, jsem ho přistihla sedět s hlavou v dlaních. Na vysvětlenou řekl, že se necítí dobře, ale věděla jsem, že ho netrápí nachlazení, nýbrž ta divná manželka. Paní zpěvačka.
Teď už nechodila domů vůbec. Pochopila jsem – odešla definitivně. „Potřeboval bych…“ soukal ze sebe její manžel. „Neměla byste více času? Potřeboval bych teď chůvu nastálo. A vás znám. Důvěřuji vám, nebál bych se vám Aničku svěřit.“ Zeptala jsem se přímo:
„Co se stalo? Vaše paní odešla?“ Kývl. Pochopila jsem, že zmizela a dceru nechala tady. Všimla jsem si, že má v očích slzy. Řekla jsem: „Můžu chodit častěji.
Dám Aničku spát a budu se tu učit, dokud nepřijdete.“ Zvykla jsem si dívat se za ním z okna, jak si nasazuje tmavé brýle a odjíždí. Byl o deset let starší než já. Můj kluk mi utekl kvůli tomu, že jsem šla kolikrát domů při měsíčku. Neuvěřil, že mám takovou práci, myslel si, že je za tím chlap.
Je z nás rodina
Vlastně měl pravdu. Žili jsme málem jako rodina. Přiběhla jsem brzy ráno, míjeli jsme se ve dveřích, mávala jsem mu z okna, pak mě vystřídala sousedka, běžela jsem na přednášky, vrátila se, hned jak to šlo, potom s Aničkou do lesa.
Pohrát si, dělat večeři, čekat na návrat pána domu. Už se mi ani nechtělo brát za to peníze, připadalo mi, že jsou moje rodina. A nakonec se jí i stali. Po promoci jsme se s Alešem vzali a jsme spolu stále moc šťastní.
Lucie Z. (51), Ústí nad Labem