Klára byla hýčkaná, obdivovaná, já byla upozaděná a ještě jsem se o ni musela starat. Sestra se měla v životě lépe, přesto nepřežila. A já se zase musela postarat.

echci ji pomlouvat. Jen přibližuji, že jsme zkrátka neměly milující sourozenecký vztah, takže jsme asi ani jedna neočekávaly, že ta druhá pomůže, pokud bude třeba. Klárka se narodila tři roky po mně.

Protože jsem byla starší, tak jsem ji často musela hlídat, nemohla jsem venku běhat s kamarády, takže i to mi vadilo, za což Klára ani nemohla. Těch třenic mezi námi bylo ovšem víc.

Byla vždy ta hezčí

Já jsem po tatínkovi, Klára po mamince. Náš otec byl vysoký, tmavovlasý muž s dobře stavěnou figurou. U chlapa to je ideální atribut krásy. Já jako dívka jsem měla v pubertě skoro 180 centimetrů, do toho jsem zdědila taťkova široká ramena.

Takže mi nadávali do kobyl. Čokoládové a lesklé vlasy byly asi jediné plus, jinak ten tmavší porost v podobě hustého obočí a náznaku knírku moc atraktivní nebyl. A tehdy se to neřešilo, ani pinzetu jsem si nemohla od mámy půjčit. Klárka?

To byl blonďatý, modrooký andílek. Takže všichni se rozplývali nad ní a někteří dospělí mi i dávali najevo, že půvab zůstal ve vínku asi až pro Klárku. Jelikož jsem byla starší než Klára, logicky se čekalo, že se první vdám. Jenže já stále nic.

Měla víc štěstí? Nebo si to myslím?

Zatímco Klára si občas domů přivedla nějaké chlapce, já to nedělala. Sice jsem s klukama normálně chodila, ale měla jsem strach. Jak mě od dětství všichni podceňovali a dávali mi najevo, že nejsem hezká, měla jsem obavy, že to bude pokračovat.

Že když představím rodině a známým kluka, řeknou, že je na mě třeba až moc hezký. A když bychom se pak rozešli, zase jsem se bála, že to lidi budou mít potřebu analyzovat.

Zkrátka jsem chtěla mít pokoj od případných názorů a rad okolí, ale stejně tam byl zádrhel. Když jsem oficiálně s žádným klukem nechodila, tak se známí ptali rodičů, jestli nejsem na holky.

Smůla se mi lepila na paty

Když mi bylo 24 let, měla jsem přítele, s nímž jsem si uměla představit společnou budoucnost. Bohužel jsem ale zjistila, že on necelý rok udržoval paralelní vztah s další ženou. Dala jsem mu šanci, nebránil se zůstat se mnou, ale tu druhou taky neopustil.

Tak jsme šli od sebe. Tenkrát mě to šíleně vzalo. Byla jsem zlomená, nešťastná, opravdu mi pukalo srdce. A určitě to na mně bylo vidět, protože kolegyně v práci říkaly, že jsem asi nevyspalá. Je jsem ale tak neznala, abych se jim svěřila.

Na druhou stranu všimly si té změny, a rodina ne! Klára totiž tehdy řešila svůj vztah. Byla s Davidem, který nebyl dostatečně citlivý, protože ho nenapadlo dávat jí květiny jen tak mimo narozeniny a další svátky. Nepamatoval si věci, které mu říkala.

Zkrátka to byly malichernosti proti té citové horečce, kterou jsem prožívala já.

Vdala se, a já stále nic

Máma s tetami mi tehdy ještě řekly: „Vidíš, ty nemáš žádné starosti.“ Chtělo se mi umřít. Opravdu. Protože jsem si vlastně připadala bezcenná.

Od dětství mi dávali najevo, jak nejsem dostatečně dobrá, expřítel měl jinou, takže jsem asi fakt za moc nestála, a rodina mi dala najevo, že ani nepředpokládá, že bych mohla mít chlapa. Samozřejmě že mě Klára předběhla.

Vdala se za Ondru a já si na svatbě vyslechla poznámku, že to pokračování rodu musela vzít do rukou Klára. Ondra byl o pět let starší než Klára. Narodily se jim děti, Kristýna a Míša.

Nijak zvlášť jsme se nevídali, jen při rodinných oslavách, takže mezi námi žádné vazby moc nebyly. Ondra nebyl zase tolik mluvný, kdoví ale, co mu lidé nakukali. Já si žila svůj život stranou od rodiny. Bohužel se mi ale nikdy nepodařilo vytvořit si tu svoji.

Vždy jsem narazila na nějaké samorosty nebo bohémy, kteří budoucnost moc neřešili, takže jsme se prakticky nedostali ke společnému bydlení, natož k budoucnosti.

Začala se upíjet

Roky plynuly a Klára se změnila. Já ji moc nevídala, tak spíš jen nadnesu, co mi říkal Ondra. Moje sestra byla vždy zvyklá na obdiv. Jenže po porodu zůstala doma, už se nemohla tolik pěstit, takže ji začala ničit představa, že už není tak hezká.

Což nebyla pravda, stále byla krásná, jen neměla útlý pas, trošku jí narostl zadeček, ale nebyla při těle. Jí to tak ale připadalo. Ondra, aby zajistil rodinu, hodně pracoval. Takže nebyl moc doma a neuhlídal Kláru, která propadla alkoholu.

A jednou, když šla z nákupu v ovíněném stavu, ji srazilo auto. Taková zbytečná smrt! Naštěstí tehdy s sebou neměla děti, ty hlídala naše máma.

Co dál? On je spokojený…

Všichni z toho byli zdrcení. Přiznám to jen zde, jedna věc mě vytočila. Při kondolenci na pohřbu mi jedna známá rodiny řekla: „Jé, ty ses spravila.“ V tu chvíli jsem měla sto chutí na ni vyjet:

„No tak mi vyrostl zadek!“ Ne, pro zadnici jsem měla peprnější výraz. Dotyčná vše zabila ještě větou, jak byla Klárka vždy krásná, dokázala si založit rodinu a že maminky by neměly umírat. Měla jsem snad umřít já? Ta ošklivější sestra?

Po pohřbu jsme byli u našich a byly tam i sestřiny děti. Kristýnka a Míša z toho neměli rozum. Hráli jsme si a tehdy snad poprvé nikdo nenadnesl, proč já nemám děti. Možná ostatní viděli, že bych jim mohla být druhou mámou.

Třeba zase chtěli využít toho, že jsem hodná. S Ondrou jsme se začali vídat. A našli jsme v sobě sympatie. Nebyla to nikdy bláznivá láska, ale snad o to pevnější je náš vztah. Jsme spolu dodnes. Přes 20 let. Děti nám dělají radost.

A i když jsme si s Ondrou před 10 lety řekli, že nám bude svědčit volnější vztah (Ondrovi toleruju milenky, já měla jen dva románky), jsme větší parťáci než páry v našem okolí.

Alena P. (63), Ústí nad Labem