Domů     Zdědila jsem její rodinku!
Zdědila jsem její rodinku!
6 minut čtení

Klára byla hýčkaná, obdivovaná, já byla upozaděná a ještě jsem se o ni musela starat. Sestra se měla v životě lépe, přesto nepřežila. A já se zase musela postarat.

echci ji pomlouvat. Jen přibližuji, že jsme zkrátka neměly milující sourozenecký vztah, takže jsme asi ani jedna neočekávaly, že ta druhá pomůže, pokud bude třeba. Klárka se narodila tři roky po mně.

Protože jsem byla starší, tak jsem ji často musela hlídat, nemohla jsem venku běhat s kamarády, takže i to mi vadilo, za což Klára ani nemohla. Těch třenic mezi námi bylo ovšem víc.

Byla vždy ta hezčí

Já jsem po tatínkovi, Klára po mamince. Náš otec byl vysoký, tmavovlasý muž s dobře stavěnou figurou. U chlapa to je ideální atribut krásy. Já jako dívka jsem měla v pubertě skoro 180 centimetrů, do toho jsem zdědila taťkova široká ramena.

Takže mi nadávali do kobyl. Čokoládové a lesklé vlasy byly asi jediné plus, jinak ten tmavší porost v podobě hustého obočí a náznaku knírku moc atraktivní nebyl. A tehdy se to neřešilo, ani pinzetu jsem si nemohla od mámy půjčit. Klárka?

To byl blonďatý, modrooký andílek. Takže všichni se rozplývali nad ní a někteří dospělí mi i dávali najevo, že půvab zůstal ve vínku asi až pro Klárku. Jelikož jsem byla starší než Klára, logicky se čekalo, že se první vdám. Jenže já stále nic.

Měla víc štěstí? Nebo si to myslím?

Zatímco Klára si občas domů přivedla nějaké chlapce, já to nedělala. Sice jsem s klukama normálně chodila, ale měla jsem strach. Jak mě od dětství všichni podceňovali a dávali mi najevo, že nejsem hezká, měla jsem obavy, že to bude pokračovat.

Že když představím rodině a známým kluka, řeknou, že je na mě třeba až moc hezký. A když bychom se pak rozešli, zase jsem se bála, že to lidi budou mít potřebu analyzovat.

Zkrátka jsem chtěla mít pokoj od případných názorů a rad okolí, ale stejně tam byl zádrhel. Když jsem oficiálně s žádným klukem nechodila, tak se známí ptali rodičů, jestli nejsem na holky.

Smůla se mi lepila na paty

Když mi bylo 24 let, měla jsem přítele, s nímž jsem si uměla představit společnou budoucnost. Bohužel jsem ale zjistila, že on necelý rok udržoval paralelní vztah s další ženou. Dala jsem mu šanci, nebránil se zůstat se mnou, ale tu druhou taky neopustil.

Tak jsme šli od sebe. Tenkrát mě to šíleně vzalo. Byla jsem zlomená, nešťastná, opravdu mi pukalo srdce. A určitě to na mně bylo vidět, protože kolegyně v práci říkaly, že jsem asi nevyspalá. Je jsem ale tak neznala, abych se jim svěřila.

Na druhou stranu všimly si té změny, a rodina ne! Klára totiž tehdy řešila svůj vztah. Byla s Davidem, který nebyl dostatečně citlivý, protože ho nenapadlo dávat jí květiny jen tak mimo narozeniny a další svátky. Nepamatoval si věci, které mu říkala.

Zkrátka to byly malichernosti proti té citové horečce, kterou jsem prožívala já.

Vdala se, a já stále nic

Máma s tetami mi tehdy ještě řekly: „Vidíš, ty nemáš žádné starosti.“ Chtělo se mi umřít. Opravdu. Protože jsem si vlastně připadala bezcenná.

Od dětství mi dávali najevo, jak nejsem dostatečně dobrá, expřítel měl jinou, takže jsem asi fakt za moc nestála, a rodina mi dala najevo, že ani nepředpokládá, že bych mohla mít chlapa. Samozřejmě že mě Klára předběhla.

Vdala se za Ondru a já si na svatbě vyslechla poznámku, že to pokračování rodu musela vzít do rukou Klára. Ondra byl o pět let starší než Klára. Narodily se jim děti, Kristýna a Míša.

Nijak zvlášť jsme se nevídali, jen při rodinných oslavách, takže mezi námi žádné vazby moc nebyly. Ondra nebyl zase tolik mluvný, kdoví ale, co mu lidé nakukali. Já si žila svůj život stranou od rodiny. Bohužel se mi ale nikdy nepodařilo vytvořit si tu svoji.

Vždy jsem narazila na nějaké samorosty nebo bohémy, kteří budoucnost moc neřešili, takže jsme se prakticky nedostali ke společnému bydlení, natož k budoucnosti.

Začala se upíjet

Roky plynuly a Klára se změnila. Já ji moc nevídala, tak spíš jen nadnesu, co mi říkal Ondra. Moje sestra byla vždy zvyklá na obdiv. Jenže po porodu zůstala doma, už se nemohla tolik pěstit, takže ji začala ničit představa, že už není tak hezká.

Což nebyla pravda, stále byla krásná, jen neměla útlý pas, trošku jí narostl zadeček, ale nebyla při těle. Jí to tak ale připadalo. Ondra, aby zajistil rodinu, hodně pracoval. Takže nebyl moc doma a neuhlídal Kláru, která propadla alkoholu.

A jednou, když šla z nákupu v ovíněném stavu, ji srazilo auto. Taková zbytečná smrt! Naštěstí tehdy s sebou neměla děti, ty hlídala naše máma.

Co dál? On je spokojený…

Všichni z toho byli zdrcení. Přiznám to jen zde, jedna věc mě vytočila. Při kondolenci na pohřbu mi jedna známá rodiny řekla: „Jé, ty ses spravila.“ V tu chvíli jsem měla sto chutí na ni vyjet:

„No tak mi vyrostl zadek!“ Ne, pro zadnici jsem měla peprnější výraz. Dotyčná vše zabila ještě větou, jak byla Klárka vždy krásná, dokázala si založit rodinu a že maminky by neměly umírat. Měla jsem snad umřít já? Ta ošklivější sestra?

Po pohřbu jsme byli u našich a byly tam i sestřiny děti. Kristýnka a Míša z toho neměli rozum. Hráli jsme si a tehdy snad poprvé nikdo nenadnesl, proč já nemám děti. Možná ostatní viděli, že bych jim mohla být druhou mámou.

Třeba zase chtěli využít toho, že jsem hodná. S Ondrou jsme se začali vídat. A našli jsme v sobě sympatie. Nebyla to nikdy bláznivá láska, ale snad o to pevnější je náš vztah. Jsme spolu dodnes. Přes 20 let. Děti nám dělají radost.

A i když jsme si s Ondrou před 10 lety řekli, že nám bude svědčit volnější vztah (Ondrovi toleruju milenky, já měla jen dva románky), jsme větší parťáci než páry v našem okolí.

Alena P. (63), Ústí nad Labem

Související články
4 minuty čtení
Manžel mi umřel před pěti lety. Prý na selhání srdce po zanedbané viróze. Já bych spíš řekla, že už nezvládal ty věčné hádky. I tak jsem ho milovala. Byla jsem celý život přesvědčená, že naše hádky pramení z mužovy výbušné povahy. Naše děti mě teď ale vyvedly z míry, když mi při poslední návštěvě řekly, že ta komplikovaná jsem vždy byla jen já. To člověka trochu vyvede z míry, že ano?! Tím ovše
3 minuty čtení
S manželkou mého bratra jsme nikdy neměly dobrý vztah. Když bratr zemřel, doufala jsem, že nás společné neštěstí sblíží. Ale spletla jsem se. Místo jejích slz přišly nákupy a místo vzpomínek nekonečná přehlídka luxusu. Bratr zemřel nečekaně a zatímco mě jeho skon zdrtil, se švagrovou ta tragédie neudělala nic. Spíš ji potěšila. Smrt manžela pro ni byla jenom vstupenkou do života bez finančních
2 minuty čtení
Já i manžel jsme vyrůstali jako jedináčci, naše dětství bylo smutné, i když jsme měli kamarády. A proto jsme si přáli mít dětí jako smetí. Dalo by se říct, že moje dětství bylo šťastné. Vlastně i manželovo. Neměli jsme si nač stěžovat. Jako jedináčci jsme měli všechno, co si jen mohly děti v naší době přát. Jen jediné nám osud nedopřál. Mít sourozence. Ve škole i v okolí jsem sice měla spoustu
5 minut čtení
Jsme úplně obyčejná rodina. Přesto se nám za posledních padesát let stalo i mnoho toho špatného a my k sobě zase museli hledat cestu. Mého muže Pepu jsem si brala v polovině sedmdesátých let. Mně bylo devatenáct, jemu o dva roky víc. Bydleli jsme v malém panelákovém bytě 2+1 v pražských Nuslích. Pepa pracoval v ČKD, já jako účetní v podniku na Smíchově. Brzy se nám narodil syn Martin a dva roky
5 minut čtení
Snacha mě k tomu dohnala. Nejen nějakou hádkou, ne jednou nevhodnou větou, ale dlouhými roky drobného, ale o to vytrvalejšího nátlaku. Poznala jsem ji jako mladou, hezkou holku, která se motala kolem mého syna. Ze začátku se na mě usmívala, přijímala ode mne dárky, později si nechávala s radostí hlídat děti, aby si mohla vyrazit s kamarádkami. Jenže postupně začala snacha měnit své chování vůči
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hokejová hraběnka pobláznila Telč
historyplus.cz
Hokejová hraběnka pobláznila Telč
Nazout brusle, popadnout hokejku a honem na led. Na Ulickém rybníku v Telči je rušno. Hokejisté v teplých svetrech s pětilistou růží na hrudi se musejí před utkáním ještě rozbruslit. Uprostřed jejich chumlu se rozjíždí tmavovlasá usměvavá slečna. Jediná mezi houfem chlapů…   Novému sportu, který v českých zemích získává stále větší popularitu, propadne i
Jižní Tyrolsko: Nejlepší lék na přeplněné Alpy
21stoleti.cz
Jižní Tyrolsko: Nejlepší lék na přeplněné Alpy
Tady byste pastu mohli jíst celý den. Maso má rodokmen od Luigiho z vedlejšího kopce. A každé desáté jablko prý pochází z Jižního Tyrolska, a když mi Francesca jedno dává, chutná jako božská mana. A p
Švestková pomazánka na chléb
tisicereceptu.cz
Švestková pomazánka na chléb
Výtečná rychlá švestková pomazánka potěší malé i velké. Navíc má velmi univerzální využití. Ingredience 1,5 kg hodně zralých švestek 250 g cukru krupice 250 g třtinového cukru 1 sáček vanilko
Sousedka si mě vybrala jako terč
skutecnepribehy.cz
Sousedka si mě vybrala jako terč
Bydlím sama v bytě, který kdysi patřil dvěma lidem. Dnes jsem tu sama. Sama mezi těmi zdmi a za nimi někdo, kdo mě chce zastrašit. en byt není bezpečím, ale spíš místem, kde se snažím vydržet další den. Od smrti manžela uplynulo několik let, a přesto mám pocit, že je tu stále se mnou a dává mi
Umění porcování: Tuňák jako gastronomická show v Panské zahradě
iluxus.cz
Umění porcování: Tuňák jako gastronomická show v Panské zahradě
Gastronomie může být zážitkem, který se neodehrává jen na talíři. V Panské Zahradě v Dobřichovicích se o tom hosté přesvědčí během jedinečného večera věnovaného porcování celého tuňáka. Tato kuliná
Tělo zemře, zuby zůstávají: Co nám mohou prozradit!
epochalnisvet.cz
Tělo zemře, zuby zůstávají: Co nám mohou prozradit!
Po mnoha tvorech, kteří běhali po Zemi před miliony lety, nám zbyl jediný důkaz. Zub! Zuby jsou také často to nejzachovalejší, co najdeme v lidských hrobech z pravěku či starověku. Proč to tak je? A jak toho využít?   Na první pohled se může zdát, že zuby vůbec odolné nejsou. Stačí chvíli nedodržovat základní návyky…
Výstava Faustův labyrint –  Faust, Goethe a … Aš
epochanacestach.cz
Výstava Faustův labyrint – Faust, Goethe a … Aš
Základem výstavy jsou výtvarná díla malíře Vladimíra Kiseljova, který se ve své tvorbě také dlouhodobě zaměřuje na velké postavy dějin. K objektům jeho zájmu patří i Johann Wolfgang Goethe (1749-1832). Jak známo J. W. Goethe Aš několikrát při svých lázeňských cestách navštívil a zmiňuje se o ní i ve svých denících a osobních dopisech. Protějškem
Karel I. Stuart: Smrt v režii vlastních poddaných
epochaplus.cz
Karel I. Stuart: Smrt v režii vlastních poddaných
Král přichází s hlavou hrdě vztyčenou. Kat se ukloní, když mu vtiskne do dlaně zlatou minci. „Aby to bylo rychle.“ O pár minut později sekera dopadne a korunovaná hlava padá k zemi. Tak dlouho se anglický král Karel I. Stuart (1600–1649) hádá s vlastním parlamentem až vyvolá občanskou válku a dotáhne to na prvního evropského panovníka, kterého
Sytý italský salát s vejci a salámem
nejsemsama.cz
Sytý italský salát s vejci a salámem
Že by po tomto salátu měl ještě někdo hlad, to opravdu nehrozí ani u hodně velkých jedlíků. Ingredience: ● 2 hrsti na kousky natrhané červené čekanky ● 2 hrsti ledového salátu ● 2 hrsti polníčku ● 150 g kvalitního italského salámu nebo středně suché klobásky ● 150 g mozzarellových třešinek ● 3 vejce ● 1 menší ciabatta ● olej ● 1 lžíce kaparů ● 5 lžic panenského olivového
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Proč už žádnému muži Kusnjerová nevěří?
nasehvezdy.cz
Proč už žádnému muži Kusnjerová nevěří?
V dětství si Hana Kusnjerová (41) prošla tvrdou výchovou, která ji poznamenala. Zlomí herečka rodinné prokletí? Herečka ze seriálu Polabí Hana Kusnjerová (41) sice pracovně září a nabídky se jí jen
Podivná světla nad Šumavou. Pozorovali je lidé po staletí
enigmaplus.cz
Podivná světla nad Šumavou. Pozorovali je lidé po staletí
Bludičky? Přírodní jev? Něco víc? V mlhavých nocích nad rašeliništi a lučinami Šumavy se od nepaměti objevují světélka, která místní i poutníci popisují jako záhadné tančící plamínky. Už v 19. stol