Moje kamarádka ze školy to uměla vždy roztočit, což jsem jí vždy trochu záviděla. Ve společnosti na sebe strhne veškerou pozornost.
Už od školy jsem s ní vždy ráda chodila na pařby a později už jen na fajn večery, kolikrát jen ve dvou. Sice na sebe strhávala vždy pozornost všech mužů okolo, ale příliš mi to nevadilo. Sama jsem po obdivu tolik netoužila, zvlášť poté, co jsem se vdala.
A nakonec díky Monice jsem mnohokrát ani moc neutratila, protože nás často někdo na něco pozval, jen aby si ho ona všimla.
Byla bez zábran
Když si dala Monika pár skleniček, byla schopná tančit na stole do rána anebo se připojit k cizí partě lidí. Obdivovala jsem ji, jelikož jsem se sama takhle odvázat neuměla. Je pravda, že to možná Monča občas trochu přehnala.
Na jejím místě bych měla druhý den morální kocovinu. Nikdy jsem ji ale nesoudila a ona byla z přesvědčení svobodná, takže ani nikomu neubližovala. Tedy až do chvíle, než se stalo něco, co nedokážu přenést přes srdce.
Vyrazili jsme si s manželem, Monikou a jejím novým objevem na večeři a pak na sklenku do baru.
Vzbudila mou žárlivost
Moje kamarádka se dostala do náladičky a začala tančit. Chvíli se motala kolem svého přítele, ale ten se zřejmě neuměl správně pohybovat. A tak vzala zavděk mým manželem.
Nejprve se o něj otírala a pak se k něm tiskla, jako by šlo o nějaký placený soukromý taneček. Můj manžel se smál, a tak jsem také chvíli předstírala, že se dobře bavím. Jenže Monika pokračovala, zavřela oči a tanec zakončila krátkým polibkem.
Falešný úsměv mi zmrzl na rtech a zbytek noci jsem protrpěla. Musela jsem předstírat, že mi celé to divadlo vůbec nevadí.
Nedokážu jí to odpustit
Se silným sebezapřením jsem se rozloučila s Monikou a odtáhla si rozveseleného mužíčka domů, kde jsem mu druhý den pořádně vynadala. Obhajoval se, že jen hrál Moničinu hru: „Měl jsem ji snad odstrčit?
Vždyť je to tvoje kamarádka!“ Moje chyba, vždyť jsem věděla, že se opilá kamarádka chová jako poběhlice. Jenže do té doby si na mého muže netroufla. A teď si nedovedu představit, že se budu dál tvářit jakoby nic. Už nemám chuť Moniku nikdy vidět.
Dlouho jsem se jí vyhýbala, až jsme se jednou potkaly a zašly na kávu. Neměla jsem vůbec chuť mluvit. Protivila se mi. „Vnímáš mě? Jsi nějak mimo, chci se tě na něco zeptat. Doufám, že ti nevadil ten náš tanec posledně,“ probudil mě najednou Moničin hlas.
Zaváhala jsem a na moment se mi zachtělo vmést jí do tváře, jak nechutně se chovala. Ale neměla jsem na to žaludek, a tak jsem nad vším mávla rukou. Ve skutečnosti jsem už věděla, že jsem ztratila kamarádku.
Zdeňka P. (57), Znojmo