Když můj syn dospěl, byla jsem ráda, že mi zůstal doma. Jsem pár let vdova, tak jsem byla ráda, že ještě nějakou dobu nebudu opuštěná.

Můj Tomáš byl vždy moc hodný kluk. Po maturitě sice uvažoval o vysoké škole ve velkém městě, ale když ho nevzali, našel si práci u nás a zůstal bydlet doma.

Sama jako kůl v plotě

Jsem už pět let vdovou, tak jsem to přivítala s nadšením. Sama bych náš velký barák nezvládla a musela bych patrně uvažovat o prodeji. Takže jsem byla ráda, že neodešel. Po smrti manžela mi zbyl už jenom Tomáš. Rodiče zemřeli dávno a já byla jedináček.

Trochu jsem se bála, co se stane, až syn dostuduje a bude plnoletý. Nechtěla jsem zůstat sama ve velkém baráku, který kdysi postavil můj manžel. Ale synovi jsem to nikdy neřekla. Je mladý a potřebuje sám přijít na to, co je pro něj důležité.

A nechtěla jsem, aby se mnou zůstal jen ze soucitu a pak to mně, nebo sám sobě jednou vyčítal. Vždycky si plánoval, že až bude dospělý, bude bydlet sám, celé dny bude pařit a jíst pizzu. Nakonec to dopadlo, naštěstí pro mě, jinak.

Nevím, jestli zjistil, že platit podnájem pro jednoho není moc výhodné, nebo prostě jenom nechtěl odejít.

Alespoň mi není smutno

A ty řeči o mama hotelu nemám moc ráda. Kdysi bylo normální, že spolu bydlelo víc generací. Nevadilo by mi, kdyby si jednou syn přivedl nějakou příjemnou slečnu a založil rodinu. Máme dvoupatrový dům a pokojů je dost, takže bychom se všichni vešli.

A pak mi jednoho dne přivedl představit Karolínu. Na první pohled to byla milá holka. Syn byl zamilovaný po uši a nemohl z ní spustit oči. Tak jsem ho ještě nikdy neviděla. Chodili spolu asi půl roku a Tomáš byl víc pryč než doma.

Začala jsem si zvykat

Cítila jsem se osaměle, ale měla jsem pro to pochopení. Také jsem kdysi byla mladá a kluci byli důležitější než rodiče. Čekala jsem, kdy Tomáš přijde s tím, že si našel nějaký podnájem a bude bydlet s Karolínou.

„Mami, nevadilo by ti, kdyby se Kája nastěhovala k nám do mého pokoje?“ zeptal se a tvářil se nevinně. V průběhu několika dní jsme byli v domě tři. První týdny byly fajn. Karolína pomáhala s úklidem a občas uvařila.

Sblížily jsme se a já si ji docela dobře dokázala představit jako snachu. Jenže jsem si postupně uvědomila, že mi pomáhá méně a méně. Dokonce to zašlo tak daleko, že ležela na gauči s telefonem a kolem ní pobíhal Tomáš a uklízel místo ní.

Nelíbilo se mi to a doufala jsem, že se to změní. Ale Karolína se ne a ne zvednout z gauče.

Dala v práci výpověď

Nedávno přišla s tím, že práce servírky ji nenaplňuje a že jim to hodila na hlavu. „Já si seženu práci, kdy budu chtít!“ pravila sebevědomě. Jenže asi nechce, protože už uběhly týdny a ona stále ještě nepracuje. Stále jen leží na gauči a hledá se.

Kouká prý na pracovní nabídky, jenže žádná jí není dost dobrá. Já i Tomáš zatím chodíme do práce a vyděláváme na složenky, platíme i za ni. Když jsem před pár dny přišla domů utahaná a Karolína se mě zeptala, co bude k večeři, bylo toho na mě moc!

„Buď začneš konečně pracovat, nebo si najdi jinou střechu nad hlavou!“ neudržela jsem se. Vykulila oči a utekla do pokoje. Tomáš se mi pak přišel omluvit za ni. Já už jsem ale rozhodnutá, že ta holka musí pryč z mého baráku. Nenechám se využívat.

A můj syn musí pochopit, že to takhle dál nejde. S takovou holkou by ho nečekalo nic dobrého.

Miroslava N. (63), Klatovy