Když můj muž tu práci přijal, bývalý hrobník mu kladl na srdce, aby se nezdržoval na hřbitově po jedenácté. Jednou ho ale neposlechl.
Byl pátek, na kostele právě odbilo šest hodin večer a můj manžel se vydal do práce. Funkci hrobníka v obci, kam jsme se před pár týdny přistěhovali zastával nově, říkal tehdy, že to bude fajn přivýdělek.
Slunce už zapadalo, prošel hřbitovní branou a zamířil k dřevěné boudě v koutě hřbitova. Byla prohnilá s dírami v prknech a s malými dveřmi, které nešly zavřít. Tonda nahlédl do boudy, kde bylo různé nářadí.
Motal se v ní nějaký podezřelý člověk. „Co tu kradeš?!“ zařval na něj Tonda. „Nekradu, to je moje,“ odvětil klidně ten divný chlapík a ukázal na krumpáč. „Já tu byl hrobník před tebou. Ten krumpáč je můj, sežeň si vlastní!“
Tomu se vyhýbej!
Tonda se uklidnil, protože tu hrobař, na kterého popis muže seděl, skutečně dříve byl, ačkoli my jsme ho neznali. Chlapík si vzal krumpáč a ještě nějaké nářadí a můj muž ho doprovázel k bráně. „Měl bych ti asi dát nějaké dobré rady, viď?“ řekl ten muž na rozloučenou.
„Nikdy tu nezůstávej po jedenácté v noci a do té kapličky, co stojí za hřbitovní zdí, nechoď nikdy po setmění. Jestli tam půjdeš, koleduješ si o malér! Věř mi! Pracoval jsem tu jedenáct let!“ Muž, který vypadal sám jako kostlivec, se zatvářil významně.
Můj Tonda přikývl, ale myslel si o tom své. Nechat se strašit od nějakého starého podivína se on rozhodně nenechá. Už se spolu loučili, když si bývalý hrobník ještě na něco vzpomněl.
Vytáhl z kapsy zmuchlanou účtenku a tužkou na ni napsal dvě číslice: 7 a 13. „Sedm je řada. Samé staré hroby, nikdo už tam nechodí, ale musíš se o ně starat. A třináct je hrob v té řadě. Tomu se vyhýbej!“ Chlapík pak manželovi jen pokynul a vyrazil k domovu…
Četl si jména
Práce hrobníka šla manželovi od ruky, pracoval tam už třetí měsíc a nic zvláštního se nedělo. Je ale pravda, že ze hřbitova odcházel před jedenáctou večer, nebyl v kapličce po setmění a nebyl u třináctého hrobu v sedmé řadě.
Pak ale přišel den, kdy měl na hřbitově hromadu práce. Musel vykopat naráz tři hroby. Začal už ve tři odpoledne, aby to do setmění všechno stihl. A tak kopal a kopal a při té práci vypil asi deset lahvových piv.
Když měl práci konečně hotovou, už se po hřbitově spíše motal. A v tom stavu ho nenapadlo nic lepšího, než chodit od hrobu ke hrobu, číst si jména zemřelých a různě je komentovat.
Hrob se otevřel
Tak došel s lahví piva v ruce ke hrobu, na kterém bylo napsáno jméno: Josef Pitlock. „Dáš si se mnou, Pepo Pytlíku?” zasmál se a poloprázdná lahev od piva mu vyklouzla z ruky. Dopadla na hrob, kde se roztříštila.
Byl to třináctý hrob v sedmé řadě. V tom hodiny odbily půlnoc a pak se kolem rozhostilo zlověstné ticho. Hrob se najednou pootevřel. Strašlivá síla začala táhnout mého muže do jeho útrob.
Tonda se pral s tou silou jako lev, a když se konečně vytrhl, běhal jako šílený mezi hroby, než se vymotal z jejich labyrintu. Druhý den dal výpověď a na hřbitov ho už nikdo nedostal. Dokonce jsme se museli odstěhovat.
Martina (61), Trutnovsko
