Jak asi vypadá naše teta Anna? Znala jsem ji jen z fotografií, protože se s mámou kdysi pohádala a od té doby spolu nemluvily.

V naší rodině panoval rozkol jako hrom, v hlavní roli s tetou Annou. Když jsem se kohokoli, babičky, dědy nebo třeba strejdy Tondy zeptala na tetu Annu, pokaždé opatrně zdvihli obočí, vzdychli si a zanaříkali: „No jo, to je ta dávná, nešťastná věc.“

Nikdo se neobtěžoval vysvětlit mi podrobnosti, tím jsem byla zvědavější. Teta Anna, mámina mladší sestra, byla velmi krásná, znala jsem její fotografii z alb nebo z obrazu jakéhosi jejího ctitele.

Někdo jej pohodil na půdu, kde na něj sedal prach. Přála jsem si tetu Annu poznat, vždyť to byla moje blízká příbuzná. V šestnácti nevědět, jak vypadá vlastní teta, to je zvrácenost, no nemám pravdu?

Máma o ní nechtěla vůbec mluvit, táta odvracel oči a dělal: „Psst!“, ostatní hovořili o „té dávné, nešťastné věci“. A tak jsem to udělala. Byla jsem rázná holka a tajemství dospělých mi lezla na nervy. A rodina má držet pohromadě.

Otevřená skříň

Adresu tety Anny mi nerada prozradila babička, myslela, že jsem jen tak normálně zvědavá, nic víc. Ale bylo v tom něco víc: Vybrala jsem pěkný vánoční pohled a máminým písmem, které svedu dokonale včetně podpisu.

Což se mi na základce dost hodilo, jsem na pohlednici s obrázkem zasněženého lesa napsala: Milá Anno, nemyslíš, že sporů bylo už dost? Skoncujme s tou dávnou, nešťastnou věcí. Přijeďte na Vánoce, zdraví Renata.

Kostky byly vrženy, bomba byla odpálena, kraken probuzen. Skříň s kostlivcem se pootevřela. Tu noc jsem špatně spala. Tušila jsem na obzoru průšvih, jen jsem přesně nevěděla, jakých rozměrů.

Hrdinka dne

Opravdu přijela! Na Štědrý den se jako vždy sjížděli příbuzní, mezi nimi drobná blondýnka se stydlivým úsměvem, kterou jsem nikdy neviděla, ale okamžitě poznala. Doprovázel ji muž v brýlích.

Když vkráčeli do obývacího pokoje, kde posedávali členové rodiny pod mohutným smrkem zdobeným starožitnými ozdobami, kdosi krátce vykřikl. Byla to máma. Pak si stoupla a táhle zaječela: „Jak se opovažuješ?“ Po zuřivé výměně názorů byl viník rychle odhalen.

Obě pak řvaly na mě. Ukázalo se, že teta Anna mámě přebrala kluka nedlouho před svatbou. To byl ten obrýlený, jak ji doprovázel. Nikdy jí nebylo odpuštěno. Když konečně nastalo ticho, pípla jsem: „Mami, ale já jsem docela ráda, že sis vzala tátu, a ne tady toho pána.“

To kupodivu prolomilo ledy. Sestry se rozbrečely a padly si do náruče. Od té chvíle jsem byla nikoli bídná zrádkyně, ale hrdinka dne a chytrá holka, která se vyzná v tlačenici. V tetě Anně jsem získala tu nejlepší kamarádku.

Romana (65), Pardubice