Byly jsme si s mámou blízké, vždy pro mě měla vlídné slovo a dobrou radu. Tentokrát to nebylo jiné, stála si za tím, abych svou lásku nevzdala.

Už dlouho jsem se necítila takhle pod psa. Když jsem se vlekla městem, už se stmívalo. V rádiu říkali, že dneska bude řídce sněžit, nemýlili se. Sledovala jsem bílé hvězdičky, jak mi rozmarně krouží nad hlavou a smutně tají na zimníku.

Studený vítr mi rozcuchal vlasy. Ach mami, naříkala jsem v duchu. Poraď mi, co mám dělat? Sedla jsem si na chladný obrubník a těžce povzdechla. Tak spusť, velela máma. Co se zase děje? Zná mě jako své boty. Loni před Vánoci umřela. Už to bude rok, a pořád se s tím nemůžu smířit.

Hrozně mi tady chybí. Čas od času sem na hřbitov zajdu a povídám si s ní, kdyby mě někdo viděl, možná by si řekl, že jsem nějaká bláznivá osoba. Umyju náhrobek, rozsvítím svíčku, dám do vázy rudé růže, měla je ráda, a začnu vyprávět.

Výčet katastrof

Teď si máma vzala slovo a vypočítává: Přišla jsi o práci, nemáš na nájem, musela sis půjčit od sousedky, nemám pravdu?

„Taky je mi zle, přecházím chřipku, a Matyáš přinesl čtyřku z matiky, už skoro propadá, a pokud nenapíše další písemku na nějakou přijatelnou známku…“ pokračovala jsem zase já ve výčtu svých katastrof.

Proč mám pocit, že jsi mi pořád neřekla to hlavní, jako by řekla moje máma. Vždycky na mně všechno pozná, teď taky. „Dala jsem Milošovi kopačky,“ zašeptala jsem. Nejlepší chlap na světě, a ona ho pošle k vodě, rozčílila se máma.

Konečně jsi po letech narazila na hodného člověka, a necháš ho jít? Pokrčila jsem rameny a dlouze vzdychla. Odešel, protože jsem se chovala jako hysterka, vybíjela jsem si na něm špatnou náladu, žárlila. Zvedni se a utíkej to napravit. Teď hned. Snad ještě není pozdě, zněl hlas milované maminky v mé hlavě.

Ani minutu

Už jsem neváhala ani minutu. Utíkala jsem stmívající se alejí domů, abych se převlékla do něčeho přijatelnějšího, a v chvatu ještě sáhla do ledničky pro lahev vína. Strčila jsem ji do tašky, vyletěla ze dveří a vydechla úžasem.

Stál v nich Miloš a v ruce držel taky lahev vína. Objali jsme se. Připadala jsem si jako ztracené dítě, které konečně našlo cestu domů. „Něco mi říkalo, abych se oblékl a přišel za tebou,“ vysvětlil.

„To byla máma,“ odpověděla jsem. Vypadal udiveně, když říkal: „Tvoje máma je rok po smrti. Víš, že na tyhle nesmysly nevěřím.“ Zato já na ně věřím, pomyslela jsem si a v duchu mámě poděkovala.

Kristýna (67), Valašské Meziříčí