Myslela jsem si, že matkou nikdy nebudu. Když se narodila moje Lucinka, byla jsem nejšťastnější na celém světě.
Pohupovala jsem kočárkem. Málem bych byla šťastná, ale to jsem si nemohla dovolit, když jsem si vzpomněla na všechny svoje problémy. Zachmuřeně jsem sledovala spící miminko i všechno to veselí na zasněženém svahu. Siluety kousek dál ode mě jsem si všimla na poslední chvíli.
Rozený provokatér
Byl to mladík. Povídá: „To by mě zajímalo, kolik těch dětí vlastně máte?“ Trhla jsem sebou a vytřeštila na něj oči. Minulý týden jsem byla u doktora, vyslechla děsivý ortel, a teď takový provokativní dotaz! „Co to melete?“ zaútočila jsem.
„To jsou děti mojí kamarádky,“ neochotně jsem vysvětlila. „Hlídám je. A vůbec, co je vám do toho?“ Odpověděl: „Jen jsem chtěl nějak začít rozhovor.“ Zasyčela jsem: „Tak to jste ho začal hodně špatně!“ Pokrčil rameny a loudal se zpátky k silnici.
Jenom se mi posmíval
O několik dní později jsem ho potkala v trafice, vybírala jsem pohled pro synovce k svátku. Vzhlédla jsem od krabice s pohlednicemi, naše oči se setkaly. „Vy mě snad sledujete nebo co!“ štěkla jsem. „No samozřejmě,“ šklebil se.
„To jste si fakticky vybrala tenhle pohled?“ ukázal na hravá koťata v košíku. „Moje prateta by nevybrala horší.“ Zaplatila jsem trafikantce pohled pro synovce a vyšla ven do vánice, aniž jsem mu věnovala pozornost. Trefil mě sněhovou koulí do zad.
„To už snad nemyslíte vážně,“ sdělila jsem mu. Pokrčil rameny jako na svahu a řekl to své: „Jen jsem chtěl začít rozhovor.“
Vzpomínky na naše seznámení
A tak jsme ho večer ve vinárně začali. Skončilo to opravdovou katastrofou, domů mě dopravil tak, že si mě hodil na záda. Tímhle způsobem jsme se vlekli zasněženým parkem. Brečela jsem a opilecky mumlala:
„Nemůžu mít děti!“ Tak takhle jsme se my dva před lety seznámili. Ten večer jsem ztratila jednu rukavici. Letělo mi to hlavou, když jsem se dívala z okna do parku.
Nejšťastnější den v životě
I teď tam ležel sníh a svítily lampy. Ale všechno už bylo jinak. Úplně jinak. V dětském pokoji spala naše sedmnáctiletá dcera, jelikož se kupodivu ukázalo, že děti mít můžu.
Nejšťastnější den mého života přišel asi dva roky po svatbě, tehdy jsem se šťastnou novinku dozvěděla.
Nejbáječnější otec
Holčičce jsme dali jméno Lucie. Manžel ji zbožňoval, nebylo snad vzornějšího otce. Uměl se o ni starat, myslím, lépe než já. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že nás jednou opustí, dostala bych záchvat smíchu. Přesto se to stalo.
Nechal mě s dcerou samotnou a zrovna přišlo období, kdy jsem si nevěděla rady. S Lucií mydlila puberta nepředstavitelně. Nevěřila jsem svým uším, když mi přišla říct: „Mami, odejdu ze školy.“ Selhal mi hlas a na chvíli jsem přestala i dýchat. „Cože?
To nemůžeš!“ Nedbale pokrčila rameny, čímž mi rázem připomněla jejího otce. „Můžu,“ upozornila. „Jsem skoro dospělá. A chci se vdát.“
Mami, budu se vdávat!
Zaskočilo mi sousto jablka. Sípavě jsem zvolala: „Řekni, že si děláš legraci!“ Řekla, že si nedělá legraci. Zamilovala se a zprvu se chtěla provdat tajně, protože to je romantické, ale nakonec se ze soucitu rozhodla, že mi to přece jenom řekne. Bude se vdávat.
Pouze se svědky a s prstýnky z trávy. Šaty už si koupila, jen jednoduché, krátké. Vřískala jsem tak, že na nás bouchali sousedi. Nakonec mi váhavě prozradila, kdo vlastně je její vyvolený.
Kluk ze sousedství
Byl to chlapec z našeho baráku, jen z jiného vchodu. Nedávno oslavil osmnácté narozeniny, Lucii do nich zbýval měsíc. Hned pak se vezmou. Ona odejde ze školy, on ji uživí, pracuje v samoobsluze jako pomocný prodavač.
Bylo to příliš mnoho informací na moji ubohou hlavu. „Jdi si lehnout, Lucie,“ zasípala jsem.
Hádali jsme se jako psi
Uvařila jsem si čaj, nalila do něj rum a udělala přesně to, o čem jsem byla přesvědčená, že to nikdy neudělám. Zavolala jsem Petrovi. Ženský hlas ve sluchátku se mě nevrle zeptal: „Víte, kolik je hodin?“ Zasyčela jsem:
„Dvacet tři třicet a dejte mi okamžitě Petra, jde o jeho dceru.“ Okamžitě mi ho dala. „Mám pro tebe skvělou novinku. Lucie tě zve na svatbu. Bude si za měsíc brát chlapce z vedlejšího vchodu.“ Za dvacet minut zvonil dole na zvonek.
Po zbytek noci až do rána jsme se hádali jako psi, ale tlumenými hlasy, abychom Lucii nevzbudili.
Vymysleli jsme plán
Hledal se viník nynější katastrofy. Kolem páté hodiny ranní vše nasvědčovalo tomu, že se popereme. Nakonec jsme se usnesli na tom, že se Petr neprodleně odebere do sousedního vchodu a uspořádá tam zemětřesení. Tato myšlenka mě uklidnila. Asi hodinu jsem spala v křesle.
Nekonečná noc
Petr se z trestné výpravy vrátil v dobré náladě. Kluk se ženit ve skutečnosti nechtěl, zamilovaná Lucie viděla jejich vztah v příliš růžových barvách. Petr nápadníka navíc přivlekl k nám domů, aby si to s Lucií vyříkali.
Když naše dcera pochopila, že se mladíček do svatby nehrne, ječela na něj a div mu nevyškrábala oči. Petr ji pak, zuřivě se bránící, odvezl do školy. Potom se k mému úžasu vrátil a nabídl, že mě odveze do práce. Odpověděla jsem, že tam dnes nejdu, neboť se budu léčit ze šoku.
Stačila jedna rána
Nabídl, že se můžeme léčit ze šoku spolu. Vyzvala jsem ho, ať se léčí s tou hroznou ženskou, ke které se odstěhoval, a bylo mi řečeno, že po zralé úvaze zůstane raději doma s námi, protože já to tady očividně nezvládám. Pak se to stalo.
Majzla jsem ho lahví do hlavy. Byla prázdná, tak to přežil. Celkem rozumně uznal, že si to zasloužil. Střepy jsme uklidili společně. A je nám spolu zase dobře.
Zuzana J. (60), Děčín
