To, že se slušnost už moc nenosí, ještě neznamená, že tomu podlehnu. Rodiče mi slušnost vštěpovali odmala a já už se bez ní neobejdu.

Když po mně někdo něco chce, nejlepší je prosba. Pokud je k tomu ještě úsměv nebo aspoň jeho náznak, jsem ochotná to přání splnit do roztrhání těla. Prostě, kdo ví, jak na mě, ten má vyhráno.

Má to sice své úskalí, ale zase to není takové riziko, že by mě někdo chtěl obalamutit prosbičkou. Poznám, kdo to myslí upřímně.

Má o mě strach

Manžel si nemůže vynachválit, jakou má prý hodnou ženu. Jen občas zabrblá, že bych neměla být něco jako matka Tereza, která chce spasit svět. „Co je na tom špatného?“ zeptala jsem se, když Terezu zase vytáhl. „Je to velká dřina,“ odpověděl mi starostlivě.

„Na jednu ženskou až moc velká. Vždyť by ses mi strhala!“ Standa mě miluje a bojí se o mě, ujistila mě ta situace. „Ale vždyť pro tebe si vždycky čas najdu,“ pokusila jsem se ho uklidnit. „No právě, a ten ti pak zase bude chybět na jiné,“ povzdechl si.

Umím se postarat

Ano, umím se postarat o sebe. Zakaboněným lidem se vyhýbám, protože kazí náladu, a když na mě jde někdo zhurta, ozvu se. Umím říkat slova, která by nikdo ani ode mě nečekal. A za rámeček si je nedá! Zkoušel to tuhle soused, že prý náš pes štěká hlučně.

„Lojzík?“ byla jsem překvapená. „Ten váš čokl!“ soptil. „A štěká asi tak jako teď vy?“ vystřelila jsem na toho hulváta. „Babo sprostá!“ vyjel na mě. „Ale určitě nesmrdí pivem,“ odpověděla jsem s klidem. „Já že smrdím?“ zaječel.

Zrudl a vypadalo to, že dostane infarkt. „A neječí! A neslintá!“ nedala jsem Lojzíka. Chlap se stáhl a něco ještě hudral i za svými dveřmi. Asi má o čem přemýšlet.

Zaútočila na mě

Jenže jsem nečekala, že za moment vyběhne ze dveří hulvátova manželka. „Nebudeš se navážet do mýho starýho, čúzo jedna!“ Vypadala bojovně, ale udržovala si odstup, jako by nevěděla, že já jsem mírumilovný člověk.

Nemám ráda hádky, doma ani nic takového nepěstujeme, ale, jak už jsem říkala, jen tak se nedám.

Byla ze mě vedle

„To asi máte v rodině,“ povzdechla jsem si a ona se zarazila, když viděla, jak pozoruji soucitně její tvář. Nechápavě na mě koukala. „Co máme v rodině?“ ještě se pro jistotu zeptala. „Pozorovala jsem pána, to je nějaká nemoc?“ tvářila jsem se ustaraně.

„To se dá určitě léčit,“ dodala jsem chlácholivě. Sáhla si vyděšeně na tvář. „Je něco vidět?“ zajímala se a zdálo se, že ji ten vztek přechází. Copak teď jsem mohla přilévat olej do ohně? Raději jsem svoji poznámku polkla.

Lojzíka nedám

Manžel náš rozhovor slyšel oknem, a když jsem se vrátila, vrtěl hlavou. „Co jsi jí to chtěla říct?“ zajímalo ho. „Jen že na vzteklinu platí očkování,“ trousila jsem. Chytil se za hlavu. Prý je dobře, že jsem mlčela. Vždyť by byl zase oheň na střeše. „A nebude?

Až jim to dojde?“ poznamenala jsem skoro odevzdaně. „Těm to nedojde nikdy,“ usoudil manžel. „Spíše jsi jim nasadila brouka do hlavy a budou se pozovat, jestli opravdu nemají nějakou nemoc, která je vidět,“ zasmál se. „Jen kdyby aspoň Lojzík štěkal,“ napadlo mě.

„Aby měli pravdu a nevymýšleli si!“ Lojzík hned přiběhl a otřel se mi o nohy. „Jasně že tě nedám,“ zašeptala jsem mu do ucha. A on laskavě ňafnul.

Klára F. (58), Zlín