Z naší vesnice lidé utíkali, ale já jsem zůstala. Když pak umřela moje maminka, cítila jsem se osamělá.
Ne nadarmo se říká, že krásné holky to nemají jednoduché, protože se jich kluci bojí. Jsem toho zářným příkladem. Když mi bylo osmnáct, vypadala jsem jako princezna Zlatovláska. Četla jsem tlusté romány o lásce, snila a čekala na prince. Žádný nepřišel. Doneslo se ke mně, že mají ze mě strach.
Šířily se o mně zlé pomluvy
Jeden vlastně přišel, ale určitě ne ten pravý. Odmítla jsem ho, protože jsme se k sobě prostě nehodili. Šířil o mně po celé vesnici, že jsem nafoukaná a že mi žádný není dost dobrý. Začali mi říkat Nafrněná Hanuše a házeli po mně pohrdavé pohledy.
Bylo to vůči mně absolutně nespravedlivé, nikdy jsem nikomu neublížila. Jenomže znáte pomluvy, možná víte, co dokážou. Odmítnutý nápadník dokonce rozšířil po vsi, že jsem chodila s vojákem a nechala ho – a on se kvůli mně oběsil.
Téměř nikdo o tom nepochyboval a několik babiček se pokřižovalo, kdykoli mě potkalo.
Na vesnici mi bylo dobře
Jako jedna z mála vrstevníků jsem zůstala ve vesnici. Na studie jsem neměla hlavu, nikam mě to netáhlo, bylo mi tady pod horami dobře, i když sníh napadl v listopadu a roztál až na jaře. Vlastně to se mi právě líbilo.
V šuplíku v pokoji jsem měla schovaný krásný milostný dopis, bohužel nepodepsaný. Marně jsem si lámala hlavu, kdo ho asi psal.
Opravdu se nikdy nevdám?
Čekala jsem, že se osmělí a jednoho dne se ke mně přihlásí, ale nic takového se nedělo. Zbyly mi jen dohady a malá vesnická samoobsluha, na jejichž dveřích bylo napsáno, že jsem odpovědná vedoucí.
Tahala jsem basy piv, hádala se s dodavateli, uklidňovala rozezlené zákazníky, když hodiny ukazovaly deset třicet a ještě nepřivezli rohlíky, protože náklaďák uvízl v závějích. Bylo mi třicet pět let, když máma, která mě vychovala sama, bez táty, umřela. Odteď mi už „Holka, ty se snad nikdy nevdáš“ neměl kdo říkat.
Syn kastelána
Jedna zima byla obzvlášť tuhá, napadlo sněhu, že se v chaloupkách nedaly otevírat dveře ani okenice. Vyčesala jsem si drdol, kterému máma říkala staropanenský, a na pracovní plášť oblékla teplý rolák.
Auto s pečivem nikde, sjelo ze silnice do příkopu a čekalo na odtažení, lidé nadávali a hospodských bernardýn porazil pyramidu z konzerv. Koukám, že mi je někdo pomáhá sbírat. Byl to syn kastelána z hradu, kdysi se mi líbil.
Ale zmizel, myslela jsem, že nadobro. Teď si tady pohazoval vepřovým ve vlastní šťávě a tiše povídal: „Kdysi jsem ti napsal dopis, ani nevím, jestli jsi ho dostala.“ V neděli na hřbitově jsem mámě stručně řekla:
„Hele, jestli je tenhle zázrak tvoje práce, tak děkuji!“ O rok později se konala vesnická veselka.
Hanka L. (60), Rokycany