Mysleli jsme si, že jsme z něj vychovali hodného a slušného chlapce, dnes se za něj ale stydím. Můj vnuk má na každý den v týdnu jinou dívku.
Býval to tak hodný chlapec, romantický, milý a k druhým ohleduplný. Nechápu, co se s ním stalo, a kde se to v něm vzalo? Říkám si, jestli to nezpůsobilo jeho první zklamání v lásce, kdy narazil na Martinu, která s ním zametla.
Kvůli jednomu zklamání se ale člověk přece nemůže mstít do smrti všem! Pořád doufám, že se zase změní a najde tu pravou ženu, která mu otevře oči. Náš Robert už delší dobu udržuje sedm známostí a vůbec ho netrápí, že ty dívky tahá za nos.
Směje se a říká, že musí mít na každý den v týdnu jinou. Je to trapné. Když mu tuhle jedna vypadla, konečně ho prohlédla a dala mu kopačky, obratem svedl brigádnici z nedaleké samoobsluhy, aby ji měl „do počtu“, než si najde jinou.
Dcera ani zeť to už neřeší, prý je to jen vnukova věc a oni na to nemají nervy. Já se ale před těmi děvčaty cítím trapně. Jsem opravdu zklamaná z toho, že můj vnuk nemá snad ani špetku charakteru.
Tehdy, když od něj jeho první láska Martina odešla, se uzavřel do sebe. Na naše otázky, co se mezi nimi stalo, nikdy neodpověděl. Doufala jsem, že se časem vzpamatuje. Tvrdil tehdy, že už ho nezajímá žádný vztah.
Jako ponožky
Všechny ženské jsou prý stejné a on jim ukáže. Chápali jsme ho a snažili se ho utěšit, jak jen to šlo. Mluvilo z něj zklamání. Zahořkl, a to se bohužel nemění. Začal střídat známosti jako ponožky, až se ustálil na svých sedmi známostech.
Vodil si všechny ty dívky domů, až jednou došla jeho mámě, mé dceři, trpělivost a řekla, že toho má dost. Ať si najde jednu přítelkyni a ta pak do bytu chodit může, ale bordel jí z domova dělat nebude.
A tak přišel Robert za mnou. Udělal ty svý psí oči a já hloupá se nechala ukecat. Chodí s nimi ke mně. Každý den vyrazím odpoledne na procházku, aby měl můj byt volný.
Stydím se
A tak se už několik měsíců u mě střídají různé slečny. Robert je spokojený, a jak se zdá, láskou zaslepená děvčata také. Když ale vidím, jak na něm visí zamilovanými pohledy, je mi smutno. Za svého vnuka se před nimi stydím.
Dceři to samozřejmě tajím a dělám všechno pro to, aby se nic nikdo nedozvěděl. Jak dlouho to ale takto půjde? Sousedka už něco tuší, kdykoli ke mně Robert kráčí s některou z dívek, tak stojí za záclonou a špehuje.
Několikrát se mě ptala, která z nich je tedy jeho nevěsta, a jestli jsou ty další slečny kolegyně nebo kamarádky. Je to nevýslovná ostuda, jenže s vnukem není řeč. Musím sebrat odvahu a ještě jednou mu promluvit do duše. Kéž by konečně pochopil, jak sobě i nám všem ničí život.
Anna (73), jižní Morava