Neberu to nijak tragicky, ale každé loučení mi vždycky bere strašně moc sil. Dojímám se někdy až k slzám a někdy si u toho připadám i tak nějak trapně.

Měla bych to mít už za ta léta natrénované a zvládnuté, nemám. A jak mi přibývají léta, každé loučení prožívám víc a víc.

Tak tohle chápu

Tuhle jsem viděla reklamu, jak se herec procítěně a nerad loučí s míchačkou. Chápala jsem ho, dobře to zahrál. Mám to nějak podobně, s míchačkou se sice nikdy loučit nebudu, ale jinak jsem už obrečela i mixér, který mi léta skvěle sloužil. A najednou jen v posledním tažení ještě na rozloučenou jednou vrknul a zmlkl.

Také brečí

Nemám si to tak brát, utěšuje mě manžel. Jenže Libor je jiná nátura, trošku tvrďák, který se rozbulí snad jenom tehdy, když ta jeho partička s míčem na trávníku přijde o dva body, nebo dokonce někam sestoupí. A aby ty své slzičky zakryl, nadává jako špaček.

Já se mu za ty skrývané slzy nesměju, vím, co to je, když se s něčím musíte rozloučit. A že často natrvalo, že už to nebude nikdy jako dřív.

Má to tak být

Když mi zašel fíkus, léta stojící v obýváku, nic do mě nebylo pár dní. Viděla jsem najednou to prázdné místo, které na mě skoro křičelo vyčítavě, jak jsem něco takového mohla dopustit. Sama jsem se ptala, ale nenašla jsem uspokojující odpověď.

„Má to tak asi být,“ chlácholila mě dcera Adéla a dívala se na mě soucitně. Jako by konejšila svoji dceru Helenku, která má pro strach i pro smutek uděláno, tu hned tak něco nepovalí. Adéla tak místo Helenky utěšuje mě.

Nevítej, nebudeš se loučit

Všechno, co mizí z mého života, mě citově zasáhne. „Nemůžeš se všemi věcmi mluvit, pak přijde zklamání,“ snažila se mě Adéla přesvědčit. Vypozorovala to už dávno, že když něco nevítám, tak ztrátu nijak neprožívám.

Prý si toho všimla už tenkrát, když jí odešel walkman, taková ta věcička na přehrávání muziky, to už dneska snad ani neexistuje. Adélu porouchaný walkman rozladil a byla jsem to já, která ji tehdy konejšila.

Mrzelo mě to, ale lítost u toho nebyla a oči jsem měla suché. Manžel Adélce rychle sehnal jiný, protože tenkrát se věci nekupovaly, ale sháněly. Když ztratila penál s čínským perem, prý jsem jí dokonce i vyhubovala. Žádný stesk!

Čínské pero byla trochu neobyčejná propiska, která vypadala jako pero a psala jako pero. Adélka s ním dlouho machrovala, ale psala tak krasopisně, že jí učitelka dovolila místo plnicího pera používat čínské.

Zastavila mě

„Mami, přestaň!“ pustila se do mě Adélka, když jsem se usmívala na novou televizi, kterou mi tenkrát se svým manželem koupila, abych se mohla dívat, když Libor pořád sedí u fotbalu. Zarazila mě právě včas.

„Zase budeš brečet, když ti náhodou odejde!“ Ona mi ten penál asi neodpustila. Ale měla pravdu, s televizí jsem si nepovídala. Občas jsem napovídala těm ve filmu, protože já už viděla asi všechno a několikrát. Ale to bylo jiné, bavila jsem se s těmi v televizi. Co na tom, že mi neodpovídají, stačí, že říkají, co jim napovídám.

Je to přece kus mého života

Když pak opravář jednoho dne řekl, že je televize kaput, kývla jsem na srozuměnou. Nic víc! Takhle to tedy mám. Co vítám, s tím je mi zatěžko se loučit. Nemohla bych se stěhovat, to bych asi nepřežila.

Libor radši několik let dojížděl, než abychom zvažovali, že se prostě přestěhujeme blíž za jeho prací, jak to bývá jinde. Jak roky přibývají, tím je mi těch věcí kolem mne líto. Pomalu scházejí, ale ještě neodcházejí.

Byla bych ráda, aby tu se mnou vydržely co nejdéle. Vždyť jsou částí mého života. A já se tak nerada loučím.

Renata (77), Chrudim