Na stáří jsme si pořídili domek. Leží kousek od nepoužívané železniční trati. Jednou za rok ale slyšíme, jak tudy vlak projíždí.

Měli jsme s manželem sen, že si před odchodem do důchodu pořídíme malý domeček. Štěstí nám přálo a my na stáří našli stavení svých snů. Celý život jsme s Jindrou dřeli. Vychovat a uživit tři děti bylo někdy vážně těžké.

Právě kvůli tomu jsme odkládali splnění našeho snu. Přáli jsme si bydlet v domě. Místo toho jsme se ale většinu života mačkali v bytě. Jakmile děti povyrostly, řekli jsme si, že začneme šetřit a před odchodem do důchodu si svůj sen splníme.

Domek našich snů

A k tomu došlo před čtyřmi lety. Manžel přišel k většímu jmění, a tak jsme se odstěhovali z města do domku mezi dvěma vesnicemi, kousek od vlakových kolejí. Majitel nás ale ujišťoval, že tam vlak už roky neprojel. Nebyl důvod mu nevěřit.

Sami jsme viděli, jak ty koleje vypadají. Nastěhovali jsme se poměrně rychle a ještě rychleji se zabydleli. Nadšeně jsme si dům zvelebovali.

Po kolejích se přehnal vlak

První náznak, že s domem a jeho okolím není něco v pořádku, přišly asi po měsíci. Zrovna jsem v kuchyni uklízela nádobí, když se skleničky v poličkách začaly třást. V první chvíli mě napadlo, že je to snad zemětřesení.

Jindra přiběhl vyděšený s otázkou, co se to děje. Z kuchyně máme výhled na koleje. Podívali jsme se ven a viděli, jak se po nich něco neuvěřitelnou rychlostí prohnalo. Když to něco projíždělo před naším oknem, dali bychom ruku do ohně za to, že to je vlak.

Jel ale tak rychle, že jsme to nebyli schopni říct jistě. Rozbilo se pár skleniček a talířů.

Dávné neštěstí

Začali jsme to uklízet a řešit, co to mohlo být. Jindra zavolal původnímu majiteli. Ten odpoledne přijel a povyprávěl nám, co se o tom místě říká. „Kdysi se na této trati stala tragická nehoda,“ začal. „Bohužel při ní zemřelo několik lidí.

I proto byly koleje po čase vyřazeny z provozu. Těch neštěstí se zde stalo víc,“ sdělil nám. „Místní říkají, že ten vlak občas slyší. Především v čase výročí té největší nehody,“ přiznal se. „To ale přece není možné,“ argumentoval manžel. „Také jsem si to myslel,“ doplnil.

Děje se to pravidelně

Těžko se nám tomu věřilo, ale určitě to pro nás nebyl důvod dům opustit. Celé jsme to brali jako náhodu. Teď už ale víme, že to tak není. Bydlíme zde čtyři roky a vlak jsme slyšeli už čtyřikrát. A skutečně pokaždé v den, kdy se nehoda stala.

Je to velmi děsivé, ale zajímavé zároveň. Zajímá nás, kdo ten vlak řídí a jak je to vlastně možné. Strach ale necítíme. I když jsme nikoho z toho vlaku neznali, každý rok chodíme ke kolejím s květinami a uctíváme památku zesnulých. Myslíme si totiž, že už by si zasloužili klid.

Marie L. (70), Karlovy Vary