Ten, kdo uteče smrti, se prý dožije vysokého věku. U mého manžela se tohle staré pořekadlo opravdu naplnilo. Měl víc štěstí než rozumu.

Stalo se to před dvěma roky. Můj manžel Alois si vždycky hrál na akčního hrdinu a musel si vyzkoušet všechno. Jeho největším přáním k sedmdesátým narozeninám byl let balonem – a v tomto duchu se odvíjel celý jeho život.

Bylo to s ním o nervy. Když jsme tehdy přijeli do Prahy s cílem užít si výlet do zoo s vnoučkem, všimla jsem si manželova zasněného pohledu, když kolem nás profrčela elektrokoloběžka.

Hned vzápětí nám ale jela naštěstí tramvaj. Výlet za zvířátky se vydařil, vnouček byl nadšený, povozil se na poníkovi a s dědečkem se projeli lanovkou. Odpoledne jsme vyrazili na vlak.

Profrčel kolem

Když jsme seděli na nádraží, byla jsem šťastná, že výlet skončil dobře. Jenže člověk se nemá radovat předčasně. Manžel se najednou zvedl, že si jde ven zakouřit. Netušila jsem, co má za lubem. Elektrokoloběžka ho nenechala klidným.

Že jsme je viděli stát před nádražím, jsem si uvědomila až ve chvíli, když kolem proskleného vchodu na nádraží profrčel stařík podobný mému Lojzovi. „Babičko, to byl dědeček!“ vykřikl malý Pavlík radostně a vyrazil ven. Stěží jsem mu stačila. Jen jsem vyběhla před nádraží, uviděla jsem tu hrůzu.

Můj muž udělal přemet i s koloběžkou. Ten pád vypadal děsivě. Vykřikla jsem a přidala do kroku navzdory bolavým kolenům. Tak náš výlet nakonec skončil přesně tak, jak jsem v temných představách viděla. Mého muže odvezla sanita a my cestovali za ním.

Na hlavu

Čekání v nemocnici bylo dlouhé, Lojzu museli operovat, protože si zlomil ruku nadvakrát a vykloubil si rameno. Měl velké štěstí, že nedopadl na hlavu, jak mě lékař utěšoval. To mohlo mít fatální následky. Manžel si poležel v nemocnici v Praze, pak ho převezli do naší.

Zlomenina mu srostla a on už je zase v pořádku. Že by se ale poučil? To ani náhodou! Vysvětlil si to své velké štěstí tak, že tu bude ještě dlouho. A ještě si prý života pořádně neužil!

Anna (73), Písek